Čech, který fotí MotoGP pro Trackhouse: Ogura mi vozí kosmetiku z Japonska, já jemu naší whisky

Už více než 10 let navštěvuje pravidelně závody MotoGP a MS superbiků. V současnosti je dokonce dvorním fotografem stáje Trackhouse, díky čemuž má velmi blízko k jejím jezdcům Aji Ogurovi a Raúlu Fernándezovi. Nejraději fotí na Phillip Islandu, který mu bude v kalendáři chybět, i do Adelaide se ale těší. Naopak Brazílie ho letos vyděsila. O řadu svých příhod ze zákulisí prestižních světových motocyklových závodů se v rozhovoru pro server MotorMix podělil Václav Duška.

Václave, dnes pravidelně navštěvuješ závody MotoGP a MS superbiků jako fotograf. Začněme ale od začátku. Jak jsi se dostal k focení?

Deset let jsem dělal motokros. Závodil jsem v přeboru. Nebylo to nic extra, myslím si, že jsem získal jeden nebo dva bodíky. Nebylo to tak, že bych plánoval v motokrosu nějakou velkou kariéru.

Tehdy tu ale byla firma GoPro, která vyráběla takové malé sportovní kamery. Strašně mě bavilo všude zveřejňovat to, co jsem s nimi nahrál. Ty fotky a videa jsem si sám upravoval. Díky tomu jsem se začal věnovat nějaké natáčecí a postprodukční práci. Když jsem se narodil, tak naši sice motorky prodali, ale pořád jsme je měli doma rádi. Když mi bylo devět, tak jsme vyrazili na MotoGP do Brna. To byl rok 2004. To pro mě byl velký výlet.

Potom jsme do Brna jezdili každý rok. Postupně jsme tam ale jezdili stále více jenom s taťkou. Už to nebyl ani tak rodinný výlet. Taťku bavilo fotit, dělal to jako hobby. Já jsem dělal postprodukci, takže jsme si pomáhali navzájem a byl to takový náš společný zájem. Čím více plynul čas, tak nás to bavilo více. Takže jsme se dohodli, že pojedeme na superbiky do Imoly. Tam bylo mnohem snazší se akreditovat než na MotoGP. Nakonec jsme byli i v Monze a Assenu. Takto jsme začali jezdit na různé závody po Evropě.

Čím starší jsem byl, tím více jsem taťkovi začínal mluvit do focení. Říkal jsem mu například, že toto by mohlo být více doleva a toto zase více doprava, více nahoře, více dole a tak dále. To už mi bylo třeba 14 nebo 15, takže už jsem byl dost starý na to, abych si ten foťák také mohl půjčit a vyzkoušel jsem si to více sám. V Imole 2010 byl Nikonservis a půjčovali nám tam foťáky. Díky tomu jsem se konečně dostal k nějaké pořádné technice, se kterou už se dalo leccos vymyslet. Takhle to tedy začalo. Jezdili jsme s taťkou po závodech po Evropě a bavilo nás to.

Zvrat přišel v roce 2014. Dodělal jsem maturitu a rozhodl jsem se, že bych se letěl podívat do Sepangu na světové superbiky. Měl jsem s sebou své dva malé foťáky, které jsem si pořídil. V zámoří to bývá tak, že tam až tolik fotografů není. Jedna agentura, která dělala tiskovky závodníkům, mě oslovila, že bych jí mohl cvaknout nějaké fotky. Tímto jsem se pak dostal k jednotlivým týmům a klientům. V té agentuře si řekli, že ty fotky nejsou špatné a já jsem pak pro ni začal fotit. Starala se tehdy o 5 nebo 10 závodníků.

V roce 2015 jsem poprvé letěl do Austrálie na Phillip Islandu. Hned jak mi bylo 20, tak jsem mohl zažádat i o akreditaci pro MotoGP.  I díky tomu jsem pak mohl jezdit i na závody, které jsou dále. Byl jsem v Austinu, byl jsem na superbicích v Laguně Sece. A pak se to začalo nabalovat po celém světě.

Výborně. Mluvil jsi o tom, že jsi dokončil maturitu. Ale co bylo dál? Napadá mě, jestli jsi šel studovat fotografii na vysokou školu? Nabízelo by se to.

Nejprve jsem studoval gymnázium. Tou dobou už jsem věděl, že bych chtěl právě do tohoto odvětví zabřednout, takže jsem šel do Prahy studovat žurnalistiku. Praxi jsem si odbyl tím, že jsem navštěvoval závody. Spolupracoval jsem s mediálním domem Axel Springer.

Že fotíš, to víme všichni. Říkáš ale, že jsi studoval žurnalistiku. Psal jsi tedy někde i články?

Vyhýbal jsem se tomu (směje se – pozn. red.). Reálně jsem se vždy snažil zaměřovat na jenom jeden projekt, na jednu specifickou činnost. Nechtěl jsem dávat 50 % tam a dalších 50 % tam. Články šly mimo mě. Vím, že jsem kdysi zkoušel vytvářet titulky, ale ani to mi moc nešlo.

Takže to nebylo jenom o soustředěnosti na jednu oblast, ale také o tom, že tě vlastně články nebavily.

Je to tak. Nechci říct, že jsem to měl přímo nalajnované, ale fotka byla vždy to hlavní, čemu jsem se tam chtěl věnovat. Žurnalistika byla hlavně o tom, abych si to odbyl. Nijak více jsem se do toho ale pouštět nechtěl.

Už jsi mluvil o Malajsii 2014 a o tom, jak jsi začal fotit pro agenturu. Ale kdo z jezdců byl prvním, s kým jsi začal pořádně spolupracovat a díky práci pro něj sis poprvé něco v této branži vydělal?

Prvního klienta si pamatuji. Jsme dodnes přátelé. Byl to Alex Baldolini. To už byl trochu starší závodník. Doporučil mě ale dalším lidem, které znal. Když jsem zakládal svou agenturu, tak jsem Alexovi dal svoje loga. Chtěl ji propagovat. S Alexem jsme na závodech strávili spoustu času.

A jak se to od Alexe posouvalo dál?

Jezdci si to mezi sebou řeknou. Od Alexe to šlo řekněme do takové španělské větve. Díky této spolupráci jsem dostal třeba i nabídku fotit EJC Cup. To byl juniorský šampionát v MS superbiků, něco jako Red Bull Rookies Cup při MotoGP. Jezdilo tam 25 až 30 závodníků. Dnes už z toho šampionátu závodí jen jediný jezdec – Augusto Fernández. Spousta kluků ale pracuje v MotoGP na jiných pozicích. Třeba Alex Murley. Ten pracuje v KTM, natáčí na trati, porovnává různé jízdní styly a tím KTM pomáhá.

Když pak jezdci z EJC postupovali do vyšších kategorií, tak jsem je většinou následoval a pracoval jsem pro ně dál. To platilo pro Alexe Murleyho, ale třeba také pro Augusta Fernándeze. Když pak ale Augusto přešel do MotoGP, tak už tam měl k dispozici fotografa továrního týmu. Pak už sám za svého fotografa platit nechtěl, tak jsme se rozloučili. Tak to funguje. Bylo to tak i u Jorgeho Martína. Od doby, co přešel do MotoGP, tak už pak žádného vlastního fotografa nepotřeboval.

Takže jsi spolupracoval i s Jorgem Martínem?

Je to tak. Toho jsem fotil v letech 2019 a 2020, kdy závodil za KTM Ajo v Moto2. Pak jsme se rozloučili. Když občas něco potřeboval, tak se ozval, ale je to tak, že každý tým v MotoGP má své fotografy. A k nim ti jezdci inklinují.

Už jsme u Jorgeho Martína, výborně. Pojďme tedy k těm největším hvězdám současnosti. Začněme MS superbiků. Tam jsi byl za tu dobu svědkem několika nadvlád. Nejprve dominoval Jonathan Rea s Kawasaki, pak ho sesadil Toprak Razgatlioglu na Yamaze a později vládli Álvaro Bautista a Ducati. Jak blízko jsi se mohl dostat třeba k této trojici?

Toprak byl klientem Yamahy, Jonathan závodil pro Kawasaki. Já už dnes superbiky moc nestíhám, spíše už na superbiky najímám jiné fotografy. Od roku 2017 jsem měl na starosti ještě s dalšími dvěma fotografy, se kterými jsem spolupracoval, tovární Kawasaki, Hondu i Yamahu. Jonathana i Topraka jsem fotil, znám se s nimi velice dobře.

Už jsi nakousl, že jsi fotil Jorgeho Martína v nižších kategoriích. Kdo byl ale opravdu tvým prvním klientem v MotoGP? Nemyslím nižší kategorie nebo budoucí hvězdy MotoGP, ale opravdu jezdce MotoGP.

Já fotím pro Monster Energy jako značku. Pro tu pracuji zhruba pět let. Není to tak, že bych pracoval pro jednoho jezdce, ale díky tomu například spolupracuji s Peccem Bagnaiou. S některými kluky pracuji celé víkendy a potkáváme se, nedá se ale říct, že bych pracoval přímo pro ně. Je to zakázka - projekty přímo pro Monster Energy.

Jako svou první skutečnou zakázku v MotoGP bych bral Trackhouse. Se spoustou závodníků, se kterými jsem spolupracoval, jsme ukončili spolupráci většinou když změnily třídu, například odešli z Moto2 do MotoGP. Dám příklad. Ai Ogura jezdil v Moto2 za španělský tým a fotil ho španělský fotograf. Od doby, co odešel do MotoGP k Trackhouse, jsem ale jeho týmovým fotografem já. Takto to funguje. Za první pořádnou zakázku v MotoGP považuji Trackhouse.

Trackhouse vstoupil do MotoGP teprve nedávno, takže to je relativně nová spolupráce. Řekl bys, že je tato stáj nějakým způsobem jiná než všechny ostatní? Dá se říct, že Trackhouse je tak trochu extravagantním týmem. Jde o jedinou americkou stáj v poli, která navíc přišla do MotoGP z hodně nezvyklého prostředí – NASCAR.

S jinými týmy v MotoGP jsem nespolupracoval, takže to úplně porovnat nemůžu. Nicméně oproti Moto2 to je jiné v tom, že už je to velký tým. Je tam spousta lidí a národností. Někteří lidé se spolu snaží trávit čas, jiní zase spolu tolik čas netráví. Zkrátka se tam vytvářejí různé skupinky. Ale najdeš si tam lidi, se kterými trávíš čas rád.

A k té extravaganci. U nás je ''problém'', že dost často závodíme s jiným zbarvením. To nabízí spoustu příležitostí k focení. Už jsme letos nasadili testovací barvy, pak americké v Austinu, potom zbarvení momentálního sponzora Superfile, design Gulf a také standardní barvy. Myslím si, že celkem jsme letos použili už šest zbarvení. To je určitě specifická věc.

Tyto věci samozřejmě musíme mít předpřipravené, takže víme dopředu, co nás čeká. Musíme mít hotové fotky pro sociální sítě a tak dále.

Říkáš, že víš spoustu věcí dopředu. Jak to tedy máš s jezdci Raúlem Fernándezem a Aiem Ogurou? Pustí si tě například blíže k tělu a prozradí ti něco, co veřejnost třeba v tu chvíli ještě neví?

Není to tak, že by mi to řekli sami od sebe. Ale když vědí, že to vím, tak ty věci přede mnou neskrývají. Všichni víme, že Ai Ogura jde příští rok do Yamahy. Když jsem před ním udělal nějaký vtípek třeba na toto téma, tak se o tom se mnou normálně bavil. Řekl bych, že navzájem toho o sobě víme hodně, takže to přede mnou ani nehlídají jako nějaké tajemství. Je to takový vztah na úrovni lidí, kteří spolu tráví dost času.

A potkáváte se jenom na okruhu, potažmo v paddocku nebo třeba jdete spolu i na pivo ve volném čase?

Aj nemá rád pivo, Aj má rád whisky. Vozím mu z Česka tu naší. Já od něj na oplátku dostávám kosmetiku z Japonska. Jsou ale i další závodníci, se kterými jsem strávil spoustu času a se kterými pracuji. Například Tony Arbolino nebo Arón Canet z Moto2. S těmi jsem strávil i nějaký svůj osobní čas. Když jsem letěl z Thajska, čekal jsem v Miláně dlouho na přestup. Tony letěl se mnou a on bydlí z letiště nějakých 20 minut. Tak jsme se domluvili, že nemám co jiného dělat. Tak jsem šel k němu na barák. Dali jsme kafe a koukali jsme na telku. Tonyho jsem fotil tři roky v Marc VDS. To přátelství tam proto je.

Ze závodů ale létáme hned domů a zanedlouho už letíme na další. Takže toho času, který můžeme strávit doma, je docela málo. Kdybych třeba pozval Aje Oguru k sobě domů, tak vím, že by to neodmítl, ale radši poletí na dva dny k sobě domů, než vyrazí na další závody. Toho času během sezony je málo.

Co fotíš radši? Akci na dráze nebo dění v paddocku?

My jsme vlastně takoví dokumentaristé celého víkendu. Takže tam musíme mít od každého trochu. Trochu portrétů, trochu studiového focení a tak dále. Třeba letos v Brně bylo velké horko, to víš sám. Takže to bych klidně radši zůstal v zákulisí a na trať nešel. Jinak se to ale mění podle víkendu a podle trati. Obecně bych radši strávil celý víkend na trati, než abych fotil něco v boxech. Vždy záleží podle rozvrhu, různě se to vyvíjí.

My ale máme výhodu, že děláme od každého trochu. Když pracuješ pro tým v MotoGP, máš na starosti spoustu jiných aspektů než jenom focení na trati.

Existuje nějaký druh fotografií, které tě vyloženě nebaví?

Nepříjemné je, když něco fotíš a víš, že se to nikdy nepoužije a jdeš do toho s tím, že to fotíš jenom kdyby náhodou. Do toho nechceš vkládat moc energie. To se ale moc často neděje. Každý víkend je jiný. Vždy jsou nějaké věci, které si vybereš a chceš si je užít. Nikdy to není tak, že bys jel na závody a říkal si „to bude hrozný víkend“. Je to tak různorodé, že se v tom vždy snažíš vidět jenom pozitivní věci.

Na začátku jsi říkal, že jsi závodil v motokrosu. Já vím, že kromě okruhů jsi fotil i tuto disciplínu, minimálně MXGP v Lokti nad Ohří.

Jo. To ale bylo jenom takové příležitostné. Byl jsem párkrát v Lokti. Zrovna mě to tam táhlo. Kdybych měl možnost začít fotit v motokrosu za podobných podmínek jako tady, tak bych do toho šel hned a vrátil bych se. Je to určitě něco, co mi nějakým způsobem chybí. MXGP jsem ale fotil jenom v Lokti a nic jiného. Jel jsem tam jen proto, že se to jelo kousek, také to bylo trochu spojené s Monster Energy.

Říkáš, že bys šel fotit MXGP, kdybys k tomu dostal podmínky. Předpokládám, že mluvíš především o finanční stránce.

Ano. Byznys, který momentálně mám, je dlouholetá práce, která stála spoustu úsilí. Nechci říct odříkání, to k tomu patří, ale je to něco, na čem člověk dlouho pracoval. A pak bych toho najednou musel po 10 letech nechat a jít o dům dál…

Tomu naprosto rozumím. Takže zpátky od motokrosu k MotoGP. Promotér tohoto šampionátu je známý tím, že je vůči médiím hodně přísný, to znám i já jako novinář. Máš pocit, že tě to při tvé práci omezuje?

Nebudu mluvit o sobě. Určitě to ale omezuje nás fotografy obecně. Ta striktnost tu je. A je velká. Spočívá to v tom, že se kolem toho točí spousta lidí. Když skončí závod, dojezdové kolo trvá asi dvě minuty. My se potřebujeme dostat z bodu A do bodu B. Někdy ale narazíme na security, který čeká s vysílačkou na rozkaz od svého nadřízeného. Chápu to, dělá svou práci. My tím ale ztrácíme čas. A ten je pro nás drahocenný. Tak jako jezdci se snaží jet co nejrychleji, tak my se snažíme co nejrychleji přesouvat, abychom mohli co nejlépe dělat svou práci.

Máš i nějaký konkrétní zážitek, kdy tě právě tato přísnost vyloženě vytočila a něco ti třeba zkazila?

Není to tak, že by mi někdo práci vyloženě zkazil a třeba mě nepustil celý den na trať, to ne. Například ale v Brně v sobotu se něco takového stalo. Jako fotograf, který fotí pro tým MotoGP, mám právo jít do parc fermé o něco dříve. Securiťákovi ale nepřišlo potvrzení a já musel čekat. Na druhé straně, odkud přicházeli ostatní fotografové, ale přišlo. Díky tomu jsem se nedostal do parc fermé tak, jak jsem potřeboval a plánoval. Takto ti utečou různé momenty. Je to škoda.

Když vezmu mistrovství světa superbiků, tak to je šampionát, který si hodně zakládá na tom, že je vůči fanouškům otevřený a dostupnější. Máš proto pocit, že jsi na těchto závodech svobodnější?

Mnohem svobodnější. Člověk tam má mnohem větší prostor na kreativitu. Na ty závody ale nechodí tolik fanoušků, takže v tom je to chudší. Nemáš tam proto až tak zaplněné tribuny. Pokud ale jde o pohyb kolem trati, tak v superbicích je stoprocentně větší volnost.

Jaký okruh je pro tebe nejvíce fotogenický?

Mám rád Phillip Island. To je legenda mezi okruhy. Mám rád i Austin nebo Brno. A to neříkám jenom proto, že jsem Čech. Když srovnám Brno s Misanem nebo s Assenem, tak to jsou okruhy, které jsou na placce. Jako fotograf nemůžeš využít převýšení nebo profil trati. Brno je právě fajn v tom, že se trať různě profiluje a můžeš si hrát s různými perspektivami.

Phillip Island se jezdí v daleké Austrálii. Cesta z Česka do Austrálie je hodně nákladná. Jak těžké pro tebe je dostat se na tento závod? Jaké to je mimo jiné i z logistického hlediska?

Když člověk jede na nějaký okruh poprvé, tak je to nová zkušenost. Když tam ale jede podruhé, tak už víte, o co jde. Proto pro mě Phillip Island není oříšek. Už jsem tam byl asi šestnáctkrát, ať už na superbiky nebo na MotoGP. Člověk už ví, kam přiletět, kde se ubytovat, kde si půjčí auto a tak dále. Už je to stejné jako když jedeš do Brna. Trvá to déle, stojí to více peněz, ale není v tom žádná věda. Když už má člověk zkušenosti, tak je to pro něj poměrně normální.

Pokud je ale pro tebe Phillip Island fotogenický, tak tě asi musí mrzet, že se od roku 2027 přesouvá Velká cena Austrálie do Adelaide. To samé se děje i v superbicích. Od roku 2028 se bude jezdit na okruhu Bend.

Řeknu to hodně zjednodušeně. Já tomu rozumím a chápu to. Velice mě to mrzí a štve, znám ale všechny faktory, kvůli kterým jde Phillip Island pryč a bohužel s nimi musím souhlasit. Přestože je Phillip Island legendární a krásná trať, tak je tam spousta věcí, které jsou nepřípustné. Funguje to tak, že si tam pronajmeš dům a spíš v něm. Je to skvělé, má to své kouzlo, ale potřebuješ mít trať, kde musíš ubytovat 200 tisíc lidí. Nemůže to být tak, že si lidé pronajímají baráky.

Ta trať je úžasná, má své specifické místo v kalendáři. Hodně tu ale přimhuřujeme oči, zejména ohledně bezpečnosti. Ta trať třeba vůbec nemá obslužku. Když jsi fotograf a chceš chodit kolem trati, tak tam chodíš mezi diváky. Otevřeš si dvířka, vyfotíš si, co potřebuješ, pak je zase zavřeš. Když to srovnáš s Brnem, kde je ta trať široká a musí být vyasfaltovaná, tak je to velký rozdíl. Tyto věci se prostě nastřádaly.

Když jezdíme do Mostu na superbiky, tak jsme neradi, že tam není obslužka z druhé strany trati. Zvenku se nedostaneš na trať. Nechci říct, že to je něco nepřijatelného, ale když je člověk na venku, tak musí čekat do konce závodu, než se dostane dovnitř. To je nepříjemná záležitost. Přesně tyto věci se nastřádaly i na Phillip Islandu.

Já na druhou stranu věřím tomu, že i Adelaide bude pro fotografa atraktivní. Nevím, jestli jsi o tom slyšel, ale když závodila v ulicích Adelaide F1, tak v roce 1995 navštívilo závod za celý víkend 520 000 fanoušků. To byl až do letoška historický rekord v návštěvnosti. Takže bys v Adelaide teoreticky mohl mít narvané tribuny.

To zní skvěle. Bavil jsem se s Davidem Briviem, který je týmovým manažerem Trackhouse. On dělal dva roky v F1 a říká, že musíme jezdit na místa, kde jsou lidé. My nemůžeme jezdit tam, kam nikdo nechodí. Já tomu rozumím a chápu to. Myslím si ale, že v první řadě bychom se měli postarat o bezpečnost. Když jedeme na okruh, kde bezpečnost není stoprocentní, tak je to za mě problém.  Pokud ale přijedu na okruh, kde to bude v pohodě, tak je to fajn a nemám s tím problém.

To je právě otázka. Někteří fanoušci závod v Adelaide zpochybňují, protože se pojede ve městě a bude to nebezpečné. Organizátoři ale naopak ujišťují, že se o bezpečnost postarají.

Nejsem proti. Těším se, až tam přijedeme a doufám, že to bude fungovat. Letos jsme byli v Brazílii. Myslím si, že kdybychom tam jeli o půl roku později, tak ten závodní víkend vypadá úplně jinak. Přiletíš někam, kde se spousta věcí pořád natírá a středisko pro média je v obřím stanu, kde se nedá pracovat. Na trati pracují lidé, kteří jsou pofiderní a zvláštní, v zákulisí se mluvilo o tom, že to jsou vězni. To určitě nenasvědčovalo tomu, že byli připraveni hostit závod mistrovství světa. A to vůbec nemluvím o tom, že se rozpadal asfalt.

Některé věci se zbytečně moc uspěchávají. Kdybychom letěli do Brazílie o půl roku později, tak to mohl být hezký víkend. Takto to bylo někdy až za hranou. Do Adelaide se těším. Bude to zase jiná trať, určitě to bude super. Mám tam ale i nějakou rezervu, chci nejdříve vědět, jaké to bude.

Fotil jsi někdy kromě motorek i auta?

Ne. Jak jsem říkal, já jsem začal u motorek a toho jsem se chtěl držet. Měl jsem možnost fotit pro Yamahu Dakar, ale ta sezona je strašně dlouhá a mě neláká dělat jen jeden závod. Dělám 22 závodů MotoGP, k tomu všechny testy, od začátku do konce to pokrývám. Starám se o to na sto procent. Teď mě mrzí i to, že se mi stále více kříží MotoGP a MS superbiků. Ne vždy můžu svou práci dělat tak, jak bych chtěl.

Je nějaký okruh, kde jsi ještě nebyl, ale jednou by ses tam chtěl podívat?

Takových okruhů je spousta. Momentálně ale asi není v kalendáři okruh, na kterém se jezdí motorky a já na něm ještě nebyl. Je to tak díky tomu, že dělám všechno. Legendární je třeba Spa. To je skvělé. Jezdí se tam i čtyřiadvacetihodinovka. Určitě bych se tam chtěl jednou podívat a odškrtnout si to, ale že bych měl nějakou trať, kam bych se chtěl vyloženě podívat, to asi nemám. Je něco, co napadá tebe?

Co třeba přírodní okruhy a ostrov Man?

Já mám kontrakt s Monster Energy. Man se nám vždy kříží s Mugellem a prioritu má vždy MotoGP. Nemůžu si udělat volno od MotoGP a jet někam jinam. Ještě mě napadá Singapur. To by bylo skvělé. Celkově bych se chtěl podívat na spoustu okruhů, kde se jezdilo dříve a dnes už se tam nejezdí. Bylo super, že jsme se v roce 2023 mohli podívat i do Indie. Pár míst by se ještě našlo.

Takže ve výletu na ostrov Man ti brání jenom závazky v MotoGP? Jinak bys tam chtěl vyrazit?

Určitě. Slýchávám o tom často a je to něco tak specifického, že by tam člověk měl alespoň jednou jet.

Zrovna Mugello, se kterým ti to koliduje, je ale také fotogenické.

Mugello je super. Je to tam paráda. Krásné kopce, nahoru dolů.

Když už se bavíme o přírodních okruzích, tak kromě Manu mě ještě napadá i Imatra. Ta je unikátní tím, že se na ní jezdí přes koleje.  Navíc tam dříve závodilo i mistrovství světa.

Jednou jsem se byl podívat v Hořicích. A to mi stačilo (směje se – pozn. red.). Jsou to ultra blázni. To, co předvádějí, je excelentní, ale je to trochu za hranou našeho motorsportu. Klobouk dolů, jsou to velcí frajeři. Každá příležitost se počítá, ale o Imatře jsem vůbec neslyšel.

Foto: Václav Duška / archiv