Jacky Ickx exkluzivně pro MotorMix: Jezdec zmůže jen 10 %, Dakar mi ukázal, o čem je život

Vyhrál snad všude, kde startoval, nejšťastnější ale byl na Dakaru, který mu dal velkou lekci o životě. Za svou bohatou kariérou se ohlíží s vděčnosti, pokorou a skromností a místo vlastních úspěchů raději vyzdvihuje lidi, bez kterých by nedosáhl na žádný z nich. Nejdůležitější v životě je pro něj totiž komunita. Přesně v této atmosféře se nesl exkluzivní rohzovor s legendárním Jackym Ickxem, který minulý týden přijel do Prahy převzít Zlatý volant pro světovou osobnost motorsportu.

Jak si užíváte Prahu? Vím, že tu nejste poprvé.

Ano, nejsem tu poprvé. Jsem tu už podruhé.

Co jsem slyšel, máte tu postaráno o zajímavý program.

Ano. O to se starají Radek Laube s Janou Svobodovou, za což jim děkuji. Sice jsem neměl tolik času, kolik bych si přál, abych to tu poznal, ale jsem rád, že jsem tu.

Mimo jiné jste posnídal s prezidentem České republiky Petrem Pavlem. Jaké to bylo?

 Vy to víte? Vy jste od policie? (směje se – pozn. red.).

 Ne, to nejsem (smích – pozn. red.).

 Dobře, já vím (smích – pozn. red.). Ano, potkali jsme se, protože jsme se seznámili už před rokem na Rallye Dakar. Oba vnímáme Dakar stejně.

Říká se, že pan prezident má velkou vášeň pro motorsport.

Je to tak. Loni jsme společně při různých příležitostech poznávali Saúdskou Arábii a bylo to vážně zajímavé.

A co vy a Praha? Oblíbil jste si tu něco? Například nějakou budovu, sochu nebo cokoli jiného?

Zatím jsem toho moc neviděl. Byl jsem pouze na hradě, kde jsem se potkal s panem prezidentem. Ohromilo mě ale, kolik tu je hotelů. Je mi ale jasné, proč jich tu je tolik. Praha je totiž místo pro všechny, kteří rádi cestují a mají rádi nádherná města a přátelské lidi. Je to pro mě místo, které se určitě vyplatí navštívit. Upřímně, je to tu krásné.

To by bylo k Praze vše, ale u Česka bych ještě rád zůstal. Nedávno se ke mně donesla jedna informace, kterou se mi ale bohužel nepodařilo ověřit z oficiálních nebo jiných renomovaných zdrojů. Vím, že během vaší kariéry s auty jste v Česku nikdy nezávodil. Údajně jste se tu ale měl zúčastnit nějakého závodu ještě v dobách, kdy jste začínal na motocyklech. Je to pravda, nebo jenom omyl?

Ne, nebylo to tak. Kdybych pokračoval v závodění na motorkách, tak by se to asi stalo. Ale ne, nikdy jsem tu nezávodil.

Dobrá, tak pojďme nyní na vaše největší úspěchy. Hned šestkrát jste vyhrál 24 hodin Le Mans, což byl dlouho rekord tohoto závodu. V roce 1983 jste ale ovládl také Dakar. To jsou dva náročné závody a fanoušci často diskutují o tom, který z těchto závodů je ten nejtěžší na světě. Jak je to z vašeho pohledu? Je náročnější Le Mans nebo Dakar?

Jsou to dva výjimečné závody, které jsou úplně odlišné. Ať už jde o typ auta nebo o prostředí. Na Dakaru závodíte v poušti, v Le Mans na okruhu a jede se 24 hodin bez přestávky. Je to jiné, filozofie obou těchto závodů ale zůstává stejná.

Víte, v motorsportu jsme všichni součástí jedné komunity. Nejdůležitější je lidská stránka. Jezdec jenom dokončuje projekt. Bere se to v úvahu při plánování celého projektu, protože samozřejmě chcete vyhrát. Na jedné straně máte lidi, kteří pracují s vášní, motivací a odborností, ale zůstávají ve stínu. Na druhé straně sháníte někoho, kdo dokáže celý projekt proměnit ve vítězný nebo ho alespoň dostat na pódium. Ale ať už se na to díváte jakkoli, tak jsme v tom společně. Váš úspěch vytvářejí lidé, kteří nejsou vidět. Přesto jsou nedílnou součástí vašeho úspěchu.

I když vítězíte, musíte zůstat pokorný, protože 90 % celé práce se odvede už před startem závodu. Vy jenom dokončujete projekt a reprezentujete ho. Kdybych to měl vyjádřit v procentech, tak jezdec má na úspěchu jenom desetiprocentní podíl, 90 % je o technice. Když máte dobré auto, je to lehčí. Když auto není až tak dobré, tak vám dává zabrat. Neustále jste mnohem blíže k limitu. U dobrého auta víte už dopředu, co udělá. Naopak auto, které není perfektní, vám žádná taková varování nedá. Zničehonic ale udělá něco, s čím nepočítáte.

Pak je tu něco, čemu já říkám klinické závody. To je třeba Le Mans. Tam je už od startu všechno jasně dané a vy pak závodíte 24 hodin. A pak jsou tu pouštní závody jako Dakar. A ten vás nutí vrátit se zpátky na zem. Tam už nemůžete létat v oblacích. Místo toho čelíte realitě v podobě drsné krajiny, pouště, dun nebo písku. Po cestě vidíte lidi, kteří v té zemi žijí. Čím těžší to je, tím více solidarity mezi lidmi je potřeba.

Rozumím. Nakousli jsme šest vítězství v Le Mans. Které je pro vás to nejcennější? Kdysi jste uvedl, že rok 1977. Tam jste museli s Henrim Pescarolem odstoupit kvůli problémům s motorem, Porsche vás ale následně přesunulo do posádky k Jürgenu Barthovi s Hurleym Haywoodem. Vy jste dokázal smazat jejich ztrátu a nakonec jste zvítězili. Platí pořád, že právě toto je vaše nejcennější výhra z Le Mans?

Jsou dvě Le Mans, o kterých se můžeme bavit. První je rok 1969 (tehdy ještě s Fordem – pozn. red.). Tenkrát jsem odstartoval jako poslední a nakonec jsem vyhrál. Bylo to tak proto, že jsem na startu neběžel k autu a nechvátal, abych se mohl rozjet co nejrychleji. Nechtěl jsem.

Start v Le Mans byl totiž tehdy o tom, že musíte co nejrychleji naskočit do auta a jet. Jenže když jedete 300 km/h, tak si těžko zapnete bezpečnostní pásy. Bylo to ale Le Mans, vytrvalostní závod. Takže jsem si řekl, že to udělám takto a připoutám se, času bylo dost. Pro fanoušky to byl úžasný závod. Když totiž startujete jako poslední, tak nemůžete počítat s tím, že vyhrajete. Ale ono se to povedlo.

Dalším důvodem je, že jsme bojovali o vítězství až do konce. Pro fanoušky, kteří jsou do motorsportu zapálení, není nic lepšího, než když ani těsně před koncem nevědí, kdo závod vyhraje a když až do posledního kola dvě auta a bojují a předjíždějí se.

OTD in 1969, Jacky Ickx walked the start of Le Mans in a protest about safety and pulled a real-life last to first challenge. Stream from 70 episodes of exclusive Le Mans footage exclusively at https://t.co/frZ3tV04A1#LeMans24 #24hLeMans #24LeMans #LeMans #GT40 pic.twitter.com/TDocSUTS6y

— Motorsport.tv (@MotorsportTV_UK) June 14, 2023

Ano, vaše závěrečná bitva s Hansem Herrmannem v Porsche byla velkolepá.

Přesně tak, byl to moc hezký závod. Tady bych rád zmínil Ferdinanda Piëche. Ten vytvořil pro Porsche vůz 917, vedl celý projekt. Byl to vynikající inženýr, který se později stal prezidentem Volkswagenu. Patřil do rodiny Porsche. Později jsme se několikrát potkali. On vždy říkával, že v byznysu můžete udělat jenom jednu chybu. Když jsem ho potkal o několik let později, tak jsme právě o závodě z roku 1969 mluvili a já mu řekl, že jednu chybu udělal.

Je totiž potřeba dávat přednost mladým lidem před těmi zkušenými. V motorsportu můžete mít na jedné straně někoho, komu je 23 let a chce vyhrát Le Mans a na druhé straně skvělého jezdce se spoustou zkušeností. To byl tehdy Hans Herrmann, který toho v motorsportu zažil hodně. Když ale stárnete, tak nikdy nemůžete porazit někoho, kdo touží po vítězství, protože bude vždy brzdit o 10 metrů později. Jeho chybou bylo, že si měl vybrat mladší jezdce. Pokud je někdo mladý a má talent, je potřeba vybrat si jeho. Být mladý je výsadou.

Dakar je něco jiného. Je to jeden z nejtěžších závodů. Poznáte při něm krajinu, o které byste si nikdy předtím nemysleli, že ji uvidíte. Poznáte lidi, kteří v té zemi žijí. Vidíte solidaritu, která je nutná k tomu, abyste v tak divokých a náročných podmínkách přežili. Je to obrovské. Dakar vám dává širší perspektivu na svět. Je to úplně jiný život.

A co Formule 1? Na jaké z vašich osmi vítězství v tomto šampionátu vzpomínáte nejraději? Byl by to Rouen 1968, kde jste si v dešti dojel pro svou první výhru?

Výhra je vždy cílem. Když vyhrajete, odvedli jste svou práci.

Ano, to chápu, ale každý závod má svůj příběh.

To ano. Zmínil jste mé první vítězství v F1. To bylo samozřejmě důležité. Zároveň jsem si to ale tehdy nemohl užít. Jeden z jezdců totiž v tomto závodě zemřel. Vzpomínám si na to. Byl to Joe Schlesser. Jel svou první velkou cenu pro Hondu. Zabil se v části trati, která vedla z kopce. V těch dobách se nezastavoval závod. Jeho auto hořelo a hořelo a my jezdili kolem ohně. Věděli jsme, co se stalo, ale jeli jsme až do konce. Pak tu byly další závody jako Nürburgring. To byla nejtěžší trať na světě, měřila 23 kilometrů. Dvakrát jsem tam vyhrál Velkou cenu Německa.

Pokud jde o výsledky, tak jsou důležité. Jak můžete vidět, odjel jsem všechny možné závody a byl jsem úspěšný téměř všude. Proto mě nemůže mrzet, že jsem něco nevyhrál, protože i tak jsem toho vyhrál hodně. Musíte být především šťastný za to, co jste dokázal a přitom jste to neočekával. A já toho dosáhl v motorsportu mnohem více, než bych si kdy pomyslel. Všude jsem dosáhl na spoustu úspěchů a hlavně jsem přežil.

Happy Birthday Jacky Ickx! Here he is at the 1968 French GP: scene of the first of his 8 #F1 wins pic.twitter.com/9VYRW8NvqW

— Formula 1 (@F1) January 1, 2016

To je vzhledem k tehdejšímu nebezpečí také velká výhra.

Ano. Přežít, to nebyla otázka talentu. To byla otázka štěstí. Zažil jsem havárie a také spoustu náročných momentů jako každý v životě. Ztratil jsem několik svých přátel, ale já jsem přežil. A to je velký dar. Dosáhl jsem na mnohem více, než jsem očekával. Jezdil jsem na motorkách, s cestovními vozy, v F2, v šampionátu Can-Am nebo na Dakaru. A vždy jsem byl úspěšný.

Zlatý volant, kvůli kterému tu jsem, je potřeba sdílet s těmi, díky kterým je něco takového možné. Je potřeba to sdílet s lidmi po celém světě, kteří mají pro motorsport vášeň a sledují ho. Víte, bez těchto fanoušků by nebyly žádné závody. Jsme komunita. Nejdůležitější je v lidském životě komunita. Lidé, kteří jsou kolem nás. Lidé, se kterými můžeme sdílet stejnou vášeň a myšlenky. To platí vždy, nejenom v motorsportu, ale i v běžném životě. Je důležité věnovat pozornost lidem, které máme kolem sebe.

S tím nelze než souhlasit. A když tedy mluvíme o komunitě a o tom, co je v životě důležité, zeptám se vás, v jakém období své kariéry jste byl nejšťastnější? V jaké fázi, v jakém týmu?

Myslím si, že nejdůležitější pro mě nebyly ty první závody, ve kterých jsem zažil slávu, tedy F1 a Le Mans. Byl to Dakar. To byl závod, který jsem si užíval nejvíce, protože tam jsem zjistil, o čem je život. To nebylo žádné létání v oblacích. Místo toho jste byl vržen do pouště a tam jste zjišťoval, kdo jste a jak moc jste důležitý. A ve skutečnosti zjistíte, že jste jen velmi malý. Tam jsem to pochopil.

Hommage à Claude Brasseur, immense comédien et vainqueur du Dakar en 1983, au côté de Jacky Ickx.

???? PresseSports pic.twitter.com/qZOOVoIr6b

— DAKAR RALLY (@dakar) December 22, 2020

Some words of wisdom from 1983 Dakar winner Jacky Ickx ???? #Dakar2025 pic.twitter.com/Lv28PyDBPc

— DAKAR RALLY (@dakar) January 3, 2025

Uspěl jste více méně všude, kde se dalo. Když se podíváte na dnešní motorsport, kdo je podle vás nejuniverzálnějším jezdcem současnosti?

 Dnes už žádní univerzální jezdci nejsou.

Co třeba Mattias Ekström nebo Fernando Alonso?

Ne, to nemůžete takto říct. U Fernanda to bylo tak, že zažíval velmi špatné období v F1, tak mu dovolili jet s Toyotou pár závodů a Le Mans, aby si ho udrželi. Ekström toho také odjel spoustu a vedl si dobře, ale ani to není univerzálnost mé doby.

Univerzálnost ve skutečnosti nebyla mou specialitou. Byla to prostě éra, která nám něco takového umožňovala. Mohli jsme jet v každém závodě, ve kterém jsme chtěli. Stačilo jen, když jsme měli čas. Dnes mají jezdci vůči někomu exkluzivitu, buď vůči automobilce nebo vůči hlavnímu sponzorovi. V mých dobách jsem mohl závodit za Porsche, Ferrari nebo Ford a mohl jsem jet všechno, co jsem chtěl. Něco takového už dnes neexistuje a ani se to už nikdy nevrátí.

Uspěl jste více méně všude, ale přesto je tu jeden druh motorsportu, který vás tak nějak minul – závody na oválech. V roce 1969 jste se pokoušel kvalifikovat do závodu NASCAR Daytona 500, ale nepodařilo se vám to.

Ano, to je pravda, NASCAR. V roce 1969 jsem byl pozván do Daytony. Byla to zkušenost, která už se neopakovala. Bylo velmi náročné řídit NASCAR. Velká monstra, ne moc precizní. Bylo těžké jet na oválu. Ráno jsem byl při testování pomalý, odpoledne jsem si řekl, že na to můžu šlápnout. Odjel jsem pár kol a pak jsem skončil ve zdi. Kapota i dveře odlétly a já pochopil, že to není pro mě.

Takže vás nikdy nelákalo ani Indy 500?

Ne. Stalo se. To je závodění. Bylo to zajímavé, ale věděl jsem, že mám jiné možnosti. V té době to byly vytrvalostní závody a F1 a člověk nemůže jezdit všechno. V jedné ze sezon, kdy jsem závodil na motorce, v F3, v F2 i v cesťácích, jsem ale absolvoval 48 závodních víkendů za rok. To bylo hodně, ale byl jsem mladý, tak jsem do toho šel. Říkám to proto, že tehdy neexistovala žádná exkluzivita. Měli jste program číslo 1, číslo 2, číslo 3. Když jste mohli a měli auto, mohli jste jet kdekoli. A to tak nebylo jenom u mě. Každý mohl v této době jezdit všechno. Tak už to ale nikdy nebude.

Foto: Zlatý volant