Obrazem: Evropa jako učebna terénu. Jak Honda učí jezdce zvládat realitu mimo asfalt

Bývalí šampioni Dakaru a motokrosu vyměnili závody za výuku. A mění způsob, jak lidé jezdí v terénu.

Honda má v terénních závodech silné jméno, ale její evropská adventure centra nestaví na trofejích ani na nostalgii. Vznikla z prostého zjištění: řada jezdců sní o jízdě mimo asfalt, ale chybí jim základní dovednosti, jistota a často i správný přístup. Nejde o odvahu. Jde o přípravu.

Ve Francii, Velké Británii a Itálii dnes fungují tři centra vedená bývalými elitními závodníky – Davidem Frétigném, Davem Thorpem a Marcelem „Bulldozerem“ Romanem. Každý z nich má za sebou vrcholovou kariéru, ale žádný z nich ji v současnosti neprodává. Minulost je pro ně spíš nástroj než cíl.

Frétigné, bývalý špičkový endurista a vítěz Rallye Maroko, otevřeně přiznává, že impulzem nebyla ambice budovat značku, ale frustrace. Viděl jezdce na velkých adventure motocyklech, kteří chtěli do terénu, ale nevěděli, jak začít. „Měl jsem zkušenosti z motokrosu, rallye i písku. Centrum vzniklo proto, abych tyhle znalosti dokázal předat lidem v reálném prostředí,“ říká bez okolků.

Podobně to vidí i Thorpe, trojnásobný mistr světa v motokrosu. Po letech strávených se značkou Honda si uvědomil rozpor mezi tím, co si lidé představují v showroomu, a tím, co je čeká v terénu. Jeho britské centrum nabízí řízené prostředí, kde si jezdci mohou vše vyzkoušet bez tlaku, bez rizika a s odborným dohledem. Nejde o výkon, ale o pochopení.

Italský přístup Marcella Romana je možná nejpřímočařejší. Jeho kurzy kombinují teorii, cvičení na uzavřených tratích a následné jízdy v otevřeném terénu. Smyslem není předvést, co všechno jezdec nezvládá, ale ukázat mu, co už zvládnout může. Víkend podle Romana často stačí k tomu, aby se účastníci dostali na tři čtvrtiny svého reálného potenciálu. A odtud se dá pokračovat dál.

Společným jmenovatelem všech tří center je individuální přístup. Žádné tabulky, žádné univerzální plány. Instruktoři nejprve sledují styl jízdy, práci s tělem, reakce v krizových situacích. Teprve potom přizpůsobují program. Rychlí jezdci nejsou brzděni, pomalejší nejsou tlačeni do nepříjemných situací. Každý postupuje vlastním tempem.

Změnil se i pohled na techniku. Velké adventure motocykly nejsou fetišem. Jsou nástrojem. Často se začíná na menších a lehčích strojích, které pomáhají budovat sebevědomí. Teprve postupně přichází na řadu Transalp nebo Africa Twin. Ne jako odměna, ale jako logický krok.

Evropa v tom hraje zásadní roli. Nabízí hustotu a pestrost terénu, jakou jinde najdete jen obtížně. Bláto, písek, lesy, hory i skály během jediného dne. S tím ale přichází i odpovědnost. Respekt k přírodě a místním komunitám je součástí výuky stejně jako práce s plynem nebo rovnováha v nízkých rychlostech.

Cíl je ve všech centrech stejný. Ne rychlost. Ne pocit dominance. Ale jistota, klid a radost z jízdy. Jezdec má odjíždět s pocitem, že rozumí sobě i motocyklu. A že terén není nepřítel, ale prostředí, které se dá zvládnout – když se k němu přistupuje správně.

Foto: Honda