Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Čtvrtek, 7. dubna 2016 (22:47) Pavel Jelínek

Sen o Dakaru začátkem roku i s Karlem Lopraisem a jeho Tatrou

Sen o Dakaru s Karlem Lopraisem

1. ledna 1986 se na startu 8. ročníku Rallye Paříž – Alžír – Dakar sešlo 131 motocyklů, 283 automobilů a 73 kamionů. Za volantem jednoho z nich, se díky podpoře francouzské firmy M.A.M. STRAGER, poprvé objevil tehdy ještě neznámý testovací jezdec kopřivnické Tatry – Karel Loprais. A premiéra to byla opravdu velkolepá. Kdyby v závěru nejnáročnějšího závodu světa nezapadla Lopraisova Tatra startovní číslo 634 spolu s dalšími kamiony do bahna, ze kterého ji nedostala ani vyprošťovací šlapadla, její posádka by pravděpodobně stála na stupních vítězů.

Dakarské stříbro získal Karel Loprais již při druhé účasti v roce 1987 a následující rok svůj první Dakar vyhrál! Vítězství Karel zopakoval ještě pětkrát a stal se tak ve své době nejúspěšnějším dakarským závodníkem. Z devatenácti dakarských startů se Karel umístil na stupních vítězů celkem jedenáctkrát, což mu přineslo mnoho ocenění. Monsieur Dakar – jak je fanoušky, kolegy i pořadateli Karel nazýván, může být právem pyšný na ocenění nejvyšší – titul Český motoristický sportovec století.

Po třiceti letech se Karlovi začalo po dakarském dobrodružství stýskat a rozhodla se na místo činu vrátit. V rámci projektu SEN O DAKARU byla na dlouhou cestu k Růžovému jezeru přichystaná Tatra 815 z muzea Milana Horky. S touto Tatrou, startovní číslo 502, se postavil na start dakarského závodu se startem v Paříži a cílem v Kapském městě Karel Loprais spolu s Radkem Stachurou a Pepou Kalinou v roce 1992.

 

 

V Senegalu u Růžového jezera účastníci – Karel Loprais (řidič kamionu), Milan Horka (druhý řidič kamionu), Miroslav Šimáček (mechanik kamionu), Jaroslav Lhota (navigátor), Jaroslav Jindra (filmař a režisér), Jan Rajniš (tlumočník a pilot dronu), Jaroslav Šíma (motonovinář), Petr Šigut (fotograf), Petr Kotek (manažer projektu) - vzpomněli na všechny, kteří se za start českých posádek v dakarských závodech zasloužili.

Neméně důležitým posláním expedice byla poklona Thierry Sabinemu, zakladateli slavného dakarského závodu, který právě v roce Karlova premiérového startu zahynul při tragické havárii pořadatelského vrtulníku a jehož popel byl pietně rozprášen v nigerijské poušti Ténéré.

Sobota 30. ledna 2016, 12:00 hodin. Expedice SEN O DAKARU s Karlem Lopraisem opouští Prahu ve složení Milan Horka (řidič kamionu), Miroslav Šimáček (mechanik kamionu), Jaroslav Lhota (navigátor), Jaroslav Jindra (filmař a režisér), Jan Rajniš (tlumočník a pilot dronu), Jaroslav Šíma (motonovinář), Petr Šigut (fotograf), Petr Kotek (manažer projektu). Karel Loprais nám mává, přiletí za námi až do Senegalu.

Odjíždíme, na tento moment jsem se tolik těšil. Nikdo si nedovede představit, kolik práce takové příprav obnášejí. Tisíce mailů, telefonů a naježděných kilometrů, desítky schůzek s nadějným průběhem a následným zklamáním. Lidé, kteří vám to nepřejí a házejí vám klacky pod nohy, bezpečnostní situace která vám několikrát mění plánovanou trasu, lidé kteří nevěří v realizaci vašich plánů, odstoupení partnera od dohodnuté smlouvy, stres, smutek, stres.

Odjíždíme i přesto, že je Honda CR-V zvaná „mazlík“, pro cestu saharskou pouští a malijskou buší absolutně nevhodným vozidlem, určeným spíše pro příměstský provoz. Odjíždíme, a to se ještě před třemi dny nevědělo jistě, že budeme v sobotu 30. 1. odjíždět.

 

Je dvanáct hodin a my opouštíme náměstí Jana Palacha projíždějíc mávajícím davem fanoušků. Šťastnou cestu nám přišel popřát i Arnošt Goldflam, který se svou ženou přerušil dovolenou na horách, aby nám osobně předal maskota expedice – ručně šitou panenku Arnoštka. Panenku Víly od Petry Černocké nám předala paní Pavla Gomba – ředitelka Unicef ČR. Od paní Běly Jensen, manažerky hnutí Stonožka, jsme dostali plyšovou stonožku.

Je dvanáct hodin, moderátor Pepa Melen se s námi za všechny fanoušky naposledy loučí a my se vdáváme na úmornou cestu k Gibraltaru, což je cca 2850 km. My se ale v rámci finanční úspory vyhýbáme placeným dálnicím a tak nás čeká více jak 3000 km a asi sto kruhových objezdů. Do přístavu přijíždíme v pondělí v osm hodin ráno. Máme tedy za sebou 44 hodin za volantem. Na trajektu krátce odpočíváme ve frontě na celní registraci. Maroko nás vítá slunečným dnem. Tankujeme a vyrážíme směr Rabat, Casablanca, Marakeš.

Honda jede první, předjíždí nás Šíma a něco ukazuje. Gesto připomíná spánek. Asi si to kluci rozmysleli a hledají ubytování. Je ale ještě hrozně brzo. Zastavujeme. Šíma vysvětluje, že Milan Horka usnul za volantem a trochu boural. Měl ale velké štěstí. Lehce ťuknul do svodidel, která tu náhodou byla. Stát se to o pár desítek metrů dál nebo dřív, vznikla by v lesním porostu nová cesta.

Ten den jsme ujeli něco přes tisíc kilometrů. Ubytovali jsme se v podhorském hotýlku na kraji obce Ait Ourir, asi 35 km za Marakeší. Přijeli jsme tam o půlnoci a majitele jsme museli nechat vzbudit. Ještě proběhl krátký brífink. Krom Milana Horky a Míry Šimáčka jsou všichni v Africe více jak doma a tak jen připomenutí, že jsme tu na návštěvě, prioritou je natáčení, nejsme na rautu, pozor na pokuty apod. Rychlé pivo a do postele. Ráno odjíždíme před svítáním, a to je za chvíli.

 

Ráno je jak z pohádky. Stoupáme skalním masivem k nejvyššímu silničnímu průsmyku Maroka zvaným Tizi N-Tichka. Rozednívá se, v autě nám hraje Wish you were here od Pink Floyd. Stříkají mi slzy až mám mokré brýle. Několikrát zastavujeme a natáčíme. Je to nádhera. Natáčíme i dronem, ale ne dlouho. Kolemjedoucí babetista na nás volá policii. Honza to ale vybaví po telefonu a tak nemusíme k výslechu a jedeme dál. Musíme si dát pozor, v Maroku jsou na focení a filmování hodně přísní a dron je tam brán automaticky jako nástroj špionáže.

Již před minulou cestou jsme zjišťovali jak je to s povolením na filmování a bylo nám sděleno, že ho vydává marocké ministerstvo vnitra a za porušení velmi přísných pravidel hrozí vězení. Když povolení nemáme, hrozí jen výslech, pokuta, zabavení kamery, foťáku, dronu apod.

Odpoledne dorážíme do městečka Tazenakht. Nakupujeme ovoce, zeleninu, chleba a simkartu s daty na odeslání fotek. Máme v plánu bivakovat na mobilním signálu, ale ten se stále ztrácí. Tábor nakonec stavíme pár kilometrů před Lamhamidem.

3. února vyjíždíme před svítáním, natáčíme v okolí Taty a pokračujeme 570 kilometrů přes Guelmin a Tantan až do zátoky nedaleko Akhfenniru. Je tma jak v pytli. Asi hodinu se hledáme. Každé auto je v jiné zátoce. Nakonec nám pomůže modrý maják Hondy.

Čtvrtek 4. února. Do zátoky jsme jeli kvůli plameňákům. Vstáváme před svítáním a ptáci nikde. Natáčíme alespoň offroudění s Tatrou. Je skvělé, že to všechny baví – tatrováky i filmaře. Dnes nás čeká dalších 700 kilometrů a tak se nikde zbytečně nezdržujeme. Zdržují nás ale časté vojenské a policejní kontroly, které jsou zde posíleny kvůli návštěvě krále Muhammada VI. Král má v Maroku rozsáhlé pravomoci – jmenuje premiéra a vládu, může rozpustit parlament, je šéfem armády a vojenského štábu, je největší světskou i náboženskou autoritou v zemi.

Na trůn nastoupil v roce 1999 a jeho podíl na rozvoji marockého království nelze přehlédnout. Když projíždíme městem Boujdour jsou již všichni obyvatelé podél hlavní třídy připraveni krále přivítat. Zatím si vítání trénují na nás. Do Dakhly přijíždíme pozdě v noci. Filmaři na nás čekají na nejjižnějším výběžku poloostrova.

Hrozně tu fouká a tak se ještě stěhujeme na pláž, u které bivakoval loni závod Africa Eco Race, v kterém nás úspěšně reprezentuje Tomáš Tomeček. Stavíme stany a Jára Jindra sedá k počítači a střihá a střihá tak jako téměř každou noc. Chybějící spánek potom dohání, kde se dá. Je schopný si schrupnout při čekání na zelenou.

 

 

Sobota 6. února. Hranice. Na marocké straně vyrostla nová hala s rentgenem a tak si ji tatrováci hnedka vyzkoušejí. U výjezdu z hraničního komplexu čeká místňák s mercedesem a nabízí nám za 30 Euro hladký přechod mauritánské hranice. Slibuje odbavení maximálně za hodinu. To se vyplatí. Území nikoho - několik kilometrů široký pás mezi západní Saharou a Mauritánií s částečně odminovaným průjezdem absolvujeme v jeho stopách – zná tu každou díru a těch je tu nespočet. Je tu několik cest proplétajících se mezi vraky automobilů.

Jsou to prý vozy, které odmítli Mauritánci vpustit do země. Ihned za vjezdem do areálu mauritánské hraniční stanice nás odstavují na stranu a ptají se, zda vezeme nějaký alkohol. Kroutíme hlavami, ale zřejmě nám nevěří, nedávno tu před námi jela Intercontinental rally (pořádaná Čechy). Postupně probírají všechna zavazadla a pokaždé, když něco najdou, projevují radost. V pneumatice v boxu na střeše Hondy máme schované čtyři šampusy pro oslavu u Růžového jezera.

První policajt je nenašel, ale asi na mě bylo vidět, jakou mám radost a tak mě jiný policajt požádal, abych box znovu otevřel. Po chvilce už mává prvním šampusem, úsměv od ucha k uchu a zdvižený palec pravé ruky – to by byla fotka! Celkem nám zabavili asi 15 piv, dvě petky vína a čtyři šampusy. Mrzutá byla ale pokuta 215 Euro. Loni jsme toho vezli podstatně více (400 piv) a nikoho to nezajímalo.

Než jsme prošli všemi hraničními procedurami, začalo se smrákat. Ujeli jsme asi 25 km, když nás zastavili vojáci, kteří nám doporučili nepokračovat dál a bivakovat nedaleko jejich hlídky. Popojeli jsme trochu dál od silnice, postavili stany a začali vařit večeři. Znenadání se objevil člověk, který tvrdil, že je starosta vesnice, v které stanujeme mezi jeho domem a jeho koupelnou. Dostal nějaké dárky a bylo vše v pohodě.

Ráno jsme se vydali podle železnice, po které vozí železnou rudu z dolů v poušti jeden z nejdelších vlaků na světě. Jeho délka je podle potřeby 2 – 4 km. Po několika kilometrech opouštíme silnici a vjíždíme do pouště směr Atar. V hlubokém písku zapadá nejprve Honda a po chvíli i Tatra. Tatru vykopáváme a upouštíme pneumatiky. Hondu vytahujeme a taky upouštíme. Nemůžeme ale moc, protože zimní pneumatiky mají tenké boky a hrozilo by proražení o kameny.

Po čtvrtém zapadnutí Hondy jsem si řekl, že to tak dál nepůjde a musíme to risknout. Při rychlosti nad 70 km/h jsme přestali zapadávat. Nárazy podlahy a podvozku do kamenů nám ale naháněly hrůzu. Občas kladl terén takový odpor, že nám klouzala spojka, až to pěkně smrdělo. Neustále jsem mazlíka hladil po palubce a prosil za odpuštění za to příkoří, které mu způsobuji.

 

 

Bivakovali jsme uprostřed nádherné pouště. Kluci tatrováci dokonce našli nějaké klacky a tak jsme mohli na ohýnku ohřát večeři. Překvapilo nás, že vlak jezdí i v noci. Už z dáli byl slyšet hluk a později byly vidět i světla. Působilo to strašidelně.

Neděle 7. února. Pokračujeme směr Atar. Natáčíme, dronujeme. Blíží se písečná bouře a jako zázrakem nás míjí. Přes jedno dunové pole pomáhá Hondě Tatra. Byly tam prudké výjezdy, do kterých se rychle zajet nedalo. Za Choumem jsme trochu zabloudili, nechali jsme se svést pěknou pistou, která končila v nějakém lomu. Asi 30 km před Atarem jsme zabivakovali, kontroloval jsem stav Hondy a zjistil jsem, že přišla téměř o všechny plasty na podvozku a že kape olej z motoru.

8. února přijíždíme do Nouakchottu. U benzínky mají montážní jámu. Prohlížím spodek auta, ten olej asi protéká z motoru simeringem na klikovce, myslím, že to není vážné. Vážnější je, že nám kámen prorazil zadní diferenciál, z kterého vytekl veškerý olej. Měli jsme opět štěstí. Kdyby nekapal vpředu olej, nejel bych na jámu. Kdybych nejel na jámu, neobjevil bych proražený zadní diferenciál. Kdybych neobjevil proražený diferenciál, daleko bychom nedojeli.

Místní „mechanici“ nám díru zalepili tekutým kovem, dolili olej a my mohli vyrazit nekonečnou planinou směr Nouakchott a dále k senegalským hranicím. Asi 50 km před hranicí nás zastavili vojáci a doporučili nám nepokračovat. Vesměs jsme to uvítali. Byla už půlnoc a silnice byla pekelně rozbitá.

Úterý 9. února. Projíždíme národním parkem Diawling. Je tu mnoho nádherných ptáků a v případě tuhých zim, sem létají čápi až z Česka. Letos ale zůstali už v Maroku. Přijíždíme na hranice, všem (policie, celníci, vojáci) rozdáváme trika. Vše jde jak na drátkách. Jeden mladý celník v civilu po nás chtěl peníze. Honza mu vysvětluje, že mu žádné peníze bez účtu nemůžeme dát. On zas vysvětluje, že je to pro jeho šéfa.

My vyhrožujeme telefonátem na honorárního konzula v Nouakchottu. On nám sděluje, že máme zavolat třeba premiérovi nebo prezidentovi, že o těch úplatcích všichni vědí. Nezbývá než zaplatit, jinak nám závoru nezvednou. Přejíždíme přes most řeku Senegal. Nyní by to měla být jen formalita, ale není. Senegalci po nás chtějí soupis všech věcí, které vezeme. Zřejmě se ale s jeho čtením nikdo nezdržoval, protože jinak by jim muselo být divné, proč vezeme čtyři páry lyží. Za hranicí se rozdělujeme.

Tatra s myšákem jede do národního parku Bandia. Honda jede do Dakaru vyzvednout na letišti Karla Lopraise. Do letištní budovy z bezpečnostních důvodů nikoho nepouštějí, a tak čekáme venku. Cca v půl druhé přichází Karel překvapivě i se svým bratrem Milanem. Jedeme na hotel. Je to asi 60 km a trvá to skoro dvě hodiny.

10. února. Asi do dvou hodin odpoledne natáčíme v Bandii mezi baoby Tatru s žirafami, hrochy, antilopami, pštrosy a dalšími zvířátky. Při jendnom filmování s dronem došlo ke kolizi s baobabem asi ve dvaceti metrech. Dron postupně propadal jeho větvemi až dopadl na zem. Byli jsme mile překvapeni tím, že přežil bez úhony. DJI-Phantom3 Professional je fakt profík. 90 kilometrů k Růžovému jezeru jsme zvládli asi za dvě hodiny. Ubytování, sprcha, výborná večeře, vítězný doutník, prostě pohoda.

11. února. Ráno jsme se museli opět rozdělit. Já a Jarda Lhota jsme museli do Dakaru, ostatní se věnovali filmování u jezera a na pláži, kde obvykle dakarský závod končil. V Dakaru jsme si to „užívali“. V kanceláři, kde mají potvrzovat karnety nám řekli, že je zavřeno do 15ti hodin. Zatím jsme zařizovali víza do Mali a také výměnu peněz. Směnárnu jsme nenašli a do hotelu jsme se dostali až po důkladné policejní kontrole.

Neměli tam ale dost peněz a poslali nás do obchoďáku, kde jsme museli projít opět přísnou kontrolou. Tam nám zase nechtěli vzít Eura, která z loňska po marinování v BigShocku trochu smrděla a přišla i o některé ochranné prvky. Když jsme ve tři hodiny přišli do úřadu kde potvrzují karnety, sdělili, že je nově potvrzují přímo v přístavu. V kanceláři v přístavu už nikdo nebyl. Musíme to nechat na zítra. Po návratu k Růžovému jezeru nás v kempu čekal průvodce, který nás zavede do nedalekého sirotčince, pro který vezeme dárky.

Nevím, co bychom si bez něj počali. Už na třetí pokus našel správnou cestu. V sirotčinci jsme byli velmi vítáni. Všechny děti si oblékly darovaná trika a čepice pro společné foto. Panu řediteli jsme ještě předali školní potřeby a on nás za to spolu s krásnou ošetřovatelkou zařízením provedl. Systém tohoto sirotčince by mohly převzít i některé dětské domovy u nás. Děti si tam v určitém věku vyzkouší postupně pět učebních oborů

. Každému se věnují dva měsíce a pak se dobrovolně rozhodnou, zda chtějí být kuchařem a vařit pro ostatní nebo zedníkem a přistavovat nové budovy či být zámečníkem nebo tesařem či zahradníkem. Všichni se tak učí řemeslo a zároveň přispívají k provozu a rozvoji domova.

 

 

12. února. Téměř celý den trvá potvrzení karnetů a předání Tatrovky plavební společnosti. Opět se rozdělujeme. Honza s Jardou Lhotou vyřizují úřad, zbytek výpravy jede do místního sirotčince určeného pro kojence a batolata, děti jsou zde připravováni pro budoucí adopci. Pečují tam o ně sestry ze sedmi zemí světa. Nás prováděla sestra z Polska a z toho měl největší radost Petr Šigut, který má k Polkám vřelý vztah.

Paní Pokorná – česká chargée d’affaires v Dakaru, která nás do sirotčince doprovázela, se rozčilovala, že jsme přivezli místo slíbených plenek plyšové hračky. Nevím, kde se stala chyba, ale myslím, že budou mít děti z hraček větší radost než z plínek.

Po sirotčinci jsme ještě navštívili pana Pírka ze společnosti Phenec – zakladatele a provozovatele Českého domu v Dakaru. Poté nastalo velké loučení a tatrováci s Járou Šímu se vydali směr letiště, zbytek výpravy směr Bamako.

Je pátek 12. února 2016, končí oficiální část expedice Sen o Dakaru s Karlem Lopraisem. Odjíždíme s tím, že se dařilo lépe než jsme očekávali. Máme spoustu krásných fotografií a filmového materiálu. Užili jsme si mnoho zážitků ve spojení s nádhernou africkou přírodou, potkali jsme mnoho prímových lidí, udělali jsme radost dětem v sirotčincích.


 

Text i z druhé půlky expedice (12. – 29.3.2016). příště


Petr Kotek

PR

Fotky

Další články

Komentáře