Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Neděle, 18. srpna 2019 (11:25) Pavel Jelínek

Rozhovor k 70. narozeninám legendy Intersérie Waltera Lechnera.

Největším úspěchem mé kariéry je cítit uznání motoristické scény a patřit k ní“

Pro každého znalce automobilového sportu v Československu bylo a je jméno Walter Lechner úzce spjato především s Intersérií. Jak by ne: v 70. a 80. letech se jednalo o jedinou mezinárodní sérii sportovních prototypů typu Le Mans, kterou mohli komunistickou diktatůrou omezení fandové shlédnout doma na vlastní oči – a Rakušan ze Salzburgu tento šampionát vyhrál hned čtyřikrát (1983, 1987, 1989 a 1994). Ale nejen to vedlo k tomu, že je Lechner jednou z největších osobností evropského auto-sportu. Sám při tom dobře ví, že je v zahraničí často populárnější, než doma, kde přeci jen musí o přízeň veřejnosti „soupeřit“ s giganty jako Rindt, Lauda, nebo Berger.

4. srpna 2019 měl vídeňský rodák své 70. narozeniny a do úzkého kruhu vybraných slavících patřil v Budapešťském paddocku vedle Lechnerových synů Roberta s Waltrem juniorem a kompletního týmu rakouské televize ORF i Roman Klemm. Jaká to výborná příležitost k rozhovoru a ohlédnutí za opravdu pestrou kariérou bývalého „Sacherova pikolíka“, který dnes kraluje objemné „říši Porsche Carrera Cupu“….

RK: Automobilový sport jsi pro sebe objevil relativně pozdě.

WL: Ano, vyučil jsem se vrchním v renomovaném Vídeňském hotelu Sacher. Ohledně mého zájmu o závody hrály ohromnou roli úspěchy Jochena Rindta. Byl u nás v Rakousku neuvěřitelně populární a my mladí jsme k němu vzhlíželi. Pracoval jsem právě v Paříži, když se mi v červenci roku 1968 naskytla možnost, navštívit Velkou cenu Francie v Rouenu.

Můj hrdina startoval z pole-position, ale nedojel. Dodnes pamatuji vítěznou jízdu Jackyho Ickxe na Ferrari. Byl jsem tím celým divadlem prostě nadšen – i když v závodě zemřel Jo Shlesser. Stejného roku jsem se proto z Paříže vydal - tak jako před tím do Rouenu stopem, protože jsem prostě neměl prostředky - i do Le Mans, kde vyhrál ten nádherný Ford GT Rodrigueze a Bianchiho.

To byla tak nějak má první etapa cesty za automobilovým sportem.

 

RK: A ta další etapa?

WL: Tou druhou byla škola Jimma Russella na Salzburgringu, do které jsem se přihlásil roku 1975. Šlo mi to a měl jsem už něco naspořeno, tak jsem si koupil Lotus 69 Formule Ford. Společně s Peterem Kröberem jsem založili vlastní tým. V této třídě jsem byl aktivní vlastně až do roku 1980. K Festivalu Formule Fordi v Brands Hatchi jsem se ale nikdy nedostal, Britové ho tehdy ještě vypisovali jen národně. Jezdil jsem tedy o Goldem Lion Trophy, což de facto odpovídalo mistrovství Evropy.

 

RK: Jak jsme se výše dozvěděli, nejsi „od fochu” – kde jsi vzal technické znalosti?

WL: Tým jsem vedl společně s Peterem a technickou stránku zastával on…

 

RK: Ve Formuli Ford ale nelze zůstat navěky…

WL: V Sezoně 1979 jsem nastoupil s vlastním týmem do německého šampionátu Formule 3. To představoval onu třetí a rozhodující etapu ohledně vstupu na profesionelní scénu. Ten ročník byl sice úspěšný, v jednom ohledu mi ale otevřel zvláště oči: realizoval jsem tehdy, že mé finanční možnosti nikdy nebudou stačit na Formuli 1 a s tímto snem jsem se tenkrát nadobro rozloučil.

 

RK: Bylo přeci dost jiných zajímavých a prestižních sérií..?

WL: Ano, do šasi mého Raltu-F3 jsme zabudovali jiný motor a jezdili s ním Formel Super-V, než jsem si dal jednu sezonu pauzu.

RK: Poté jsi své síly soustředil směrem sportovních prototypů?

WL: Správně, ještě jsem ale stačil vyhrát evropský pohár Formule V. I jako tým jsme ještě dlouhá desetiletí zůstali i ve Formuli Ford, kde jsme beze sporu patřili mezi absolutní evropskou špičku. Jména jezdců, kteří za mne jezdili, hovoří za vše. Najdete mezi nimi i hvězdy jako Stefana Bellofa, Rolanda Ratzenbergera nebo Michaela Bartelse…

Já sám jsem ovšem začal jezdit i Intersérii na přestavěném Marchi Formule 1 týmu Brita Colina Benetta, Cobra.

 

RK: S Benettem jsi se pak roku 1984 dokonce vydal do věhlasné americké Can Am…

WL: Celkem se mi dařilo a vyhrál jsem i jeden závod, byl tu ale geografický problém. Oby mí chlapci už byli na světě a nelíbilo se mi, být tak dlouho pryč od rodiny. Zvažovali jsme přesun do USA, rozhodl jsem ale jinak. Ono CanAm mělo i své zápory: dosti nebezpečné okruhy, nehody a hodně zraněných kolegů kolem mne. Benett pak svůj tým stejně zavřel, já mu odkoupil jeho dva vozy na bázi F-jedniček Marche a Williamsu. Vzal jsem je s sebou zpátky do Evropy a připravil je na další ročník.

 

RK: Tak tedy zpět na evropskou scénu.

WL: Ano – a ta byla tehdy na sektoru sportovních vozů velmi zdravá. Jezdil jsem Intersérii a pohár sportovních prototypů (později SAT1-Cup), a strašně se mi to líbilo. Bylo tam plno špičkových jezdců s výborným materiálem z mistrovství světa. Také finanční stránka věci byla velmi výhodná. Asi to byla má nejhezčí doba v motorsportu vůbec.

V tom období jsem měl i možnost, startovat za tým Waltera Bruna v mistrovství světa vytrvalostních závodů. MS jsem jezdil i za stáje Kannacher a Gebhardt, například roku 1985 v Hockenheimu společně s Miroslavem Adámkem. No a pak tu bylo Le Mans – zajisté prestižní vrchol v kariéře každého závodníka. A byl to zaplacený job - sponzor Camel mi roku 1988 zaplatil 25.000 DM! Měl jsem tu čest, tam startovat dvakrát, pokaždé jsme ale předčasně odpadli.

Jako tým Lechner Racing jsme paralelně pracovali na nejvyšší úrovni a začali jsme obsazovat vedle Intersérie i podniky DRM a MS. Svou kariéru v tomto sportu tehdy u mne začali managerské osobnosti jako Arno Zensen (dnes ředitel týmu Rosberg v DTM) nebo Franz Tost, (dnes vede stáj Toro Rosso-F1). Také Toto Wolff (dnes sportovní ředitel Mercedesu) za nás jezdil a byl dlouho instruktorem mé závodnické školy Wakter Lechner Racing School.

 

RK: Na Fordu Ecsort jsi se pak stal rakouským mistrem cestovních vozů.

WL: Ano, s prototypy bylo roku 1991 konec a přesedlal jsem tedy na cesťáky. Když ovšem přesednete z takováho monstra s 1000 koníky  jako Porsche 962C na téměř sériový Ford Escort-Cosworth, tak je to opravdu znát. Mě osobně už nedělala jízda s tak „slabým“ vozem špás. Se závoděním jsem pak přestal – nicméně jsem neměl ani jinou možnost: Robert právě začínal a rozhodli jsme se, že naše finanční a technické zázemí soustředíme směrem jeho postupu.

 

RK: Jaký sportovní potenciál jsi viděl u svých chlapců?

WL: Robert dokázal ve Formulích Ford, -Renault a 3, že potenciál má. Šel cestou, která ho mohla dovést hodně vysoko. Problém byla jeho sezona F3 v Japonsku. Jezdil tam za tovární tým Toyoty a z různých důvodů se mu začátkem roku moc nedařilo. Výsledky přišly až později, to už ale bylo pozdě. Myslel, že má čas, se prosadit – to ale byla mýlka. Možná, že nebyl dost „hladový po úspěchu“ – vždy věděl, že se může vrátit domů a pokračovat i tady. Vrátil se pak do Evropy a absolvoval dobrý test s F3000.

Měli jsme pro tým Astromega budget 600.000 Euro, přišel ale jistý Španěl jménem Fernando Alonso a ten kokpit dostal za jeho 800.000. Jednali jsme i s Davidem Searsem, ten ale raději vzal Davida Saelense s jeho penězi od Finy… Robert tedy musel do zavřených vozů, později pak přestoupil na V8-Series, což byl de fakto konec jeho cesty směrem Formule 1. Ve vozech GT pak několikrát ukázal co umí. Nikdy ale netruchlil, viděl svou situaci naprosto realisticky. V tomto sportu prostě někdy záleží na jediném okamžiku, ve kterém se musíš blýsknout. Když ten propásneš, tak…

Také mladší Walter měl ohromný potenciál. Ve Formuli Ford vyhrával již v šestnácti. Postoupil do znovuvzkřísené Formule V, kde byl nejlepší. Měl tam ale těžkou nehodu a VW pak své angažmá v monopostech stejně zastavil. Zklamání z toho, že se do F1 nedostane,nebylo u Waltera tak velké – po zkušenostech s Robertem jsme již předem věděli, že na to finančně prostě nemáme. U Waltera jsme nesehnali peníze ani na F3, proto přesedlal do Porsche Cupu – a časem se tam začal angažovat celý náš tým. Otázku jeho další sportovní kariéry pak stějně negativně vyřídila težká nemoc. To, že jsme dnes jedním z nejůspěšnějších týmů dějin Porsche Cupu tedy vlastně vděčíme Walterově tehdejšímu přestupu z monopostů – a z nouze.

RK: Jak vidíš další vývoj Walter-Lechner-Racingu?

WL: Mý chlapci ode mne krok po kroku přebírají vedení celé organizace. Jednoho brzského dne jim předám i organizaci arabského šampionátu Porsche Carrera Cupu. Nemusíme si nic předstírat: jsem ještě naprosto fit, všichni ale stárneme – a já určitě odmítám, belhat se po paddocku o holi. Ta představa prostě neodpovídá mému egu.    

 

RK: Co považuješ za největší úspěch své kariéry?

WL: Težká to odpověď… Když se nad tím ale zamyslím, tak je největším úspěchem skutečnost, že je člověk uznáván. Franz Tost nebo Toto Wolff přijdou poklábosit – a teprve dnes mi Alex Wurz prozradil, že mu rozhovory nebo porady se mnou znamenají největší obohacení, které v tomto sportu zná. Prostě maximální integrace ve scéně – to lze asi hodnotit jako ten největší a totální úsoěch.

 

RK: Byli tu i trpké chvíle. Vzpomínám třeba na poslední závod na starém Österreichringu roku 1994, který jsi sám organizoval. Vidím Tě ještě dnes před sebou při tiskové konferenci se slzami v očích...

WL: Jistě, to byla zlá zkušenost. Ten podnik jsem zažil jako jeho organizátor, promotér a k tomu i jako šéf týmu a aktivní jezdec. Cítil jsem tedy ohromný tlak, jak finanční, tak i spoortovní. No a právě tam se zabil kolega Hannes Wustinger. Představ si, že jsem to byl já osobně, kdo o tom neštěstí musel informovat jeho rodinu. Naprostý horor… Nevěděli jsme, zda to celé odpískat, nebo pokračovat. Wustingerova rodina mne ale ujišťovala v tom, že by bylo v Hannesově zájmu jet dál.

 

RK: Zmínil jsi, že se Lechner Racing těší v zahraničí možná většího  uznání, než  doma v Rakousku. Mohu Tě ujistit, že Tvá popularita v Čechách asi také převyšuje tu v Rakousku…

WL: Závodit v Čechách bylo vždy něco zvláštního. V dobách socialismu tam měl závod Intersérie co se návštěvy týče  de facto úroveň Grand Prix Formule 1. Moc rád na to vzpomínám. Byli jsme permanentně obklopeni fanoušky a nový mostecký okruh byl tehdy i pro nás něco non-plus-ultra kvality. V Mostě jsem několik let nebyl, teprve nedávno zase. A opět tu byli lidé, kteří chtěli podpisy na fotky a modely..!

 

RK: Tak tedy ještě jednou „Vše nejlepší k sedmdesátinám“ – a ať se Ti dále daří Tvůj život manažovat tak úspěšným způsobem!

 

 

 

Text a foto: Roman Klemm

Fotky

Další články

Komentáře