Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Sobota, 17. února 2018 (17:05) Pavel Jelínek

Letošní Dakar s odstupem.

Zadními vrátky do jednotlivých kategorií, aneb troška krátkého čtení pro dlouhé zimní večery

Letošní jubilejní čtyřicátý Dakar toho v jednotlivých kategoriích přinesl tolik, že zůstat u každého bodu jenom chvilku by zavdalo na menší román. Přesto se pokusím stravitelnou formou, moderně roznerovsky řečeno, zabrousit do každé z hlavních kategorií, abychom se podívali na vítěze i poražené občas i z jiného pohledu...

Zastavení první - motocykly: bitva rovnocenných

V první řadě, všechny hlavní tovární týmy (tedy KTM, Honda, Yamaha, Sherco, Husqvarna) přijely kromobyčejně dobře připraveny. Pryč je doba neomezené vlády pánů Comy a Desprese, současná garnitura vynikajících jezdců je široká a jak se i ukázalo, technika u špičky je v podstatě rovnocenná, takže rozhodovala individuální jezdecká odolnost a schopnost neudělat chybu ve správný moment.

Netvrdil bych, že KTM porazilo zbytek světa - v různých fázích úchvatné bitvy se v první šestici míchali zástupci všech značek podle toho, jak komu ta která etapa zkrátka sedla.KTM přijela s vedoucí dvojicí loňského ročníku, tedy Sunderlandem a Walknerem v plné kondici, další Hvězdy Price a Meo se vraceli po vleklých zraněních, Laia Sanz si přece jen jela vlastní závod. Honda sázela na velmi rychlého, lec chybujícího Španěla Barredu Borta a při absenci dlouholeté opory Goncalvese (zranil se tesne před startem) mu mel vypomoci domácí borec Benavides. Nenápadná Yamaha přivezla stále se lepšící Francouze van Beverena a Soultraita.

Ti všichni se mezi sebou mleli až do etapy Salta-Belén, do níž byla první šestice vzácně seřazena na časovém rozdílu 13 minut. Tak tomu bylo i v první polovině etapy - v té druhé všichni favorité zabloudili, až na v té době vedoucího van Beverena a Rakušana Walknera. Beveren mohl právě tady rozhodnout celý závod pro sebe, leč 3 km před cílem po těžkém pádu a zranění odstoupil a Walkner, který vstupoval do etapy ze čtvrtého místa, měl rázem čtyřicetiminutový náskok.

Takovou etapu ani příběh zkrátka nevymyslíte! Při dnešní vyrovnanosti jezdců a týmů by se podobný příběh tvářil jako nemožný scénář, ale jubilejní Dakar ho dokázal napsat!

Konec konců, ani Honda neostrouhala, po letech marného snažení pro ni Benavides získal stříbro, a to se cení. Navrátilci Price a Meo následovalo hned poté. Laia Sanz po sérii pádů v Argentině skončila na skvělém dvanáctém místě, na osmou příčku se dokázal dostat zástupce další továrny, španělského výrobce Gas Gas, také překvapení. Naopak skvělý Chilan Quintanilla myslel výš než jen na devátou příčku... Po pádech a zraněních skončili Sunderland (zraněná kostrč po doskoku), Barreda Bort (vážně zraněné koleno mu i po pádu neznemožnilo vyhrát etapu!), de Soultrait, Svitko, Klymčiw (ten příběh už známe a držíme palce!)...

 

No a jak si vedl oktet Čechů? Dva nejlepší, tedy Klymčiw a Engel, ukončili své působení na Dakaru v nemocnici - bohužel, takový bývá úděl borců, kteří se honí v první třicítce. Jan Brabec zajel přesně ten standard, jaký potřeboval ve svém premiérovém Dakaru mít. Ověřil si umění navigování, učil se z nováčkovských chyb, zúročil poctivý fyzický trénink i vysokohorský pobyt a osvědčil se mu cit pro ladné vedení stroje. Rozhodně dost věcí, na kterých lze stavět. David Pabiška dojel svůj standard navzdory protivnému zranění ramene a oznámil konec závodnické činnosti na Dakaru.

U Gabriely Novotné se zastavme: když jsem poprvé viděl v polovině roku, jak ve studiu České televize napůl nesměle poodhaluje své plány, aniž by o ní (na rozdíl od Olgy Roučkové) kdo kdy slyšel, považoval jsem to za mission impossible. Rád jsem se zmýlil - Gabriela stavěla na výtečné fyzické přípravě a silnou stránkou se jí stala pečlivá navigace a orientační smysl. Navíc dokázala nastavit od počátku právě takové tempo, které byla schopna dlouhodobě udržovat - pro jezdce na těžkém dálkovém maratónu asi ta nejdůležitější vlastnost. A konečně, dojet šílenou etapu u Fiambaly 90 kilometrů v bolestech a se zlomeným klíčkem - spolu s nejmenovaným (naštěstí už) expolitikem zvolávám "Pánové, kdo z nás na to má?". Klobouček, až dolu za takový morál! Honza Veselý dokázal dojet do cíle v bezasistenční kategorii - stejné uznání. Jezdec, který si umí motorku připravit i odservisovat sám, je k tomu přímo předurčen...

Zastavení druhé - čtyrkolky jsou jihoamerickým artiklem

Stručněji ke čtyrkolkám: prvenství Chilana Casaleho nepřekvapilo, jakož ani vehemence, s jakou se s ním o první místo pral loňský vítěz Karjakin z Ruska, než si zlomil ruku. Pro zranění odstoupil i známý Polák Sonik, ale invaze dalších místních borců byla obdivuhodná. Jestli mě překvapilo něco, pak spíše fakt, jak významně se celá třída výkonnostně posunula. Pokud byl ještě vloni Josef Macháček schopen dojíždět v první desítce, pak letos už se většinu závodu pohyboval okolo 15. místa a ostatní naši borci s ním.

Nic proti tomu ovšem! Macháček bude moci být se svým výkonem i sám se sebou pro letošek spokojený, i když 12. příčka možná nebyla tím umístěním, na které všichni cekali. Ale jel rychle, spolehlivě, s problémy se dokázal srovnat, ani pád ho nezlomil, psychicky byl nad věcí. Olga Roučková se sice v bivacích stihla věnovat live chatům s fanoušky, ale stupňující se náročnost etap i nabalující se únava se na ní projevovaly. O to vetší obdiv má za to, že to nezabalila ani ve chvílích, kdy už k tomu bylo blízko a musela potmě neuvěřitelně rozbitým terénem bez viditelných orientačních bodů, po průjezdu kamionů každý den najít svůj cíl. Poznala však také, že Dakar je náročností na zcela jiné úrovni než evropské soutěže, na které byla zvyklá. V cíli na závěrečné úsměvy ještě síly našla.

Zastavení třetí - automobily - Peugeoty obhájily, ale...

Ani automobilová kategorie nebyla nudnou přehlídkou. vědomi si poněkud jednostranné situace posledních dvou let, změnili pořadatelé předpis ohledně minimální hmotnosti vozů s pohonem pouze zadních kol - Peugeoty 3008 DKR Maxi (tedy rozšířená verze se širšími lemy blatníků) povinně přibraly 70 kg, zatímco benzinové verze s pohonem všech kol dostaly povolen vyšší zdvih pérování. Tím se pozice sice zcela nevyrovnaly, ale vytvořily mnohem vyrovnanější situaci, než tomu bylo dříve.

Poměrně dost se čekalo od nových Toyot s posunutým motorem a nižším těžištěm, zvláště když za jejich volanty stanuli Nasser Al-Attiyah, spolehlivý držák Giniel de Villiers (na něm byla tíha testovacích prací, a nutno dodat, že si vedl skvěle) a Nizozemec Ten Brinke s velezkušeným Michelem Périnem po boku.

Mnohem větší byla očekávání u X-Raidu, někdejšího hegemona, který vypravil čtveřici Mini Countryman (Roma, Terranova, Przygonski, Garafulic) a horkou novinkou, speciální buggy s pohonem zadních kol (Hirvonen, Menzies, Al-Rajdhi). Mnozí dokonce čekali, zda novinka ohrozí hegemonii Peugeotu, ale k té bylo nakonec dál, než je dlouhá cesta z Mnichova do Jižní Ameriky...

Kardinální otázkou u Peugeotu bylo, kdo se ujme kormidla a zda se vzývaná hvězda Sebastiena Loeba natrvalo usídlí i v dakarské galaxii. Loeb bral 40. ročník jako poslední možnost Dakar vyhrát - ostatně motoristických aktivit má dost a že by se z něj stal maratónský specialista, to nelze říci ani o něm samotném, ani u navigátorské celebritě Danielu Elenovi. Po zapadnutí v dunách se Loeb odporoučel už v Peru, navenek bylo uvedeno Elenovo zranění, ale zlé jazyky mluví o tom, že to zkrátka zabalil, když viděl, že pódium je na členité a technicky náročné trati s navigačními pastmi příliš vysoko. otěží závodu se tedy s precizností ujal samotný Peterhansel, ale těžká trať donutila i jeho k překvapivým chybám. A tak, když se po zdržení ujal Despres role kanibalizační zálohy (ta zachránila Peterhanselovi v Bolívii celý závod), vyhrál Carlos Sainz, jemuž vítězství na startu po pěti výpadcích v řadě netipoval prakticky nikdo.

Zato Toyoty se předvedly, byť Al-Attiyah Sainzovo první místo ve finále neohrozil. Trpký osud stihl Ten Brinkeho, když závada ukončila jeho závod těsně před Cordobou ze třetího místa, a tak bral bronz reprezentant pravověrné dakarské kvality de Villiers. X-Raid fiaskálně vybouchl - už úvodní spektakulární, leč totálně zbytečná havárie Menziese s první buggy (kdy už se ti Američané naučí, že Dakar není Baja 1000...), následná dunová srážka Al Rajdzhiho s týmovým kolegou, následná televizní havárie Naniho Romy (se zraněním) i Mika Hirvonena spláchly šance velkého týmu. zachraňoval je systematický a spolehlivý Jakub Przygonski, který zpočátku ještě bojoval s Martinem Prokopem, po jeho problémech se osamostatnil na pátém místě. To bylo ovšem od X-Raidu vše, ani Terranova si před startem nemyslel až na 20. příčku...

Další budoucnost automobilové kategorie je s nástupem nových předpisů lehce v mlhách, resp. karty budou všem rozdány znovu a kdo s jakými začne hrát, není zatím jasné. To je jistou nadějí i pro Martina Prokopa, hlavní naše želízko v ohni mezi auty. Prokop si splnil dva základní cíle - probojoval se do první desítky a bylo očividné, že auto zrychlilo. To je jistě uspokojivý výsledek po celoroční přípravě a závodění, stejně je ale třeba jít ještě dál. Vůz jistě ještě půjde zrychlit, Prokop je ale už stálým zástupcem v první desítce, a tam je pro solitéry příliš těsno. Vždyť letos měl dvakrát pekelně namále - jednou pomohl odtah od Tomáše Ouředníčka (naštěstí v místech, kde to bylo možné a k tomu už čekal servisní kamion v neutralizační zóně), podruhé pomohli diváci na duně při zničené spojce. prokop poznal technické limity vozu a další oblasti nutného vývoje v tom je mimořádně obtížný ročník vždycky cenný. Pokud chce ale nastálo a natrvalo operovat v TOP 5, bude muset mít na trati stálou podporu v relativně těsném závěsu, ochotnou se obětovat. A tuhle roli nezmůže náhodný platící soukromník, ale jezdec dlouhodobých zkušeností a stálých kvalit....

Dodejme, že Tomáš Ouředníček si užil pověstné peklo na zemi prakticky celou první polovinu závodu, když ho technické potíže problematicky připraveného Fordu stáje South Racing mnohokrát nechaly na tenké hraně vypadnutí. Potenciál jezdce i vozu je útočit na první dvacítku, místo toho byl Dakar pro Ouředníčka jedním velkým dobrodružstvím až na dno sil a pořádně se projet mu dovolil až v poslední třetině. Boris Vaculík s autem zakoupeným u Miroslava Zapletala vypadl po smolném incidentu, když se stal obětí kolize a druhá strana vůz jen oprášila a odjela. toho je jistě velká škoda, vždyť Vaculík byl na prvním místě mezi nováčky a po krutých učednických etapách v Peru konečně nabyl stálého maratónského tempa. I tak mě mrzí, že jsme neměli možnost s tímhle autem vidět samotného Zapletala, který to v dunách kromobyčejně umí...

Za rok už tovární Peugeoty na Dakaru neuvidíme. Opravdu však? Bivakem šla řeč o plánech Nassera Al-Attiyaha odkoupit celou flotilu a provozovat ji pod soukromou vlajkou... ale podobných spíše méně než více potvrzených zvěstí šlo v minulosti už více.

Zastavení čtvrté - kamiony - úchvatný souboj až do konce

Kdepak, těžká vozba nebyla žádnou popelkou, úchvatný závěr, jehož aktéry bohužel už nebyli naši, dal všem podceňovačům pořádný políček. Eduard Nikolajev se ujal vedení už ve druhé etapě a - zvítězil. Pozor, ne však způsobem u Rusů obvyklým v minulých letech. V Peru postupně nabyl až hodinový náskok navzdory převrácení vozu v dunách. první kritický okamžik však přestál lehce - okamžité pomoci na kola se mu dostalo od Martina Kolomého, navíc autu po ulehnutí do peřin nic nebylo. Vedení pak kontroloval v pohodě jen zdánlivé. K masivnímu ataku se vzepjal argentinský soutěžní multišampion Federico Villagra se špičkovým Ivecem od de Rooyů - postupně stahoval a v Belénu byl na distanc už jen o 24 minut. Právě v tu chvíli však Villagra urazil dakarské bohy, jako by snad ani nechtěl senzační skalp Rusů - takový, jaký se nemusí nikomu povést klidně dalších pět let.

Hned v obou dalších etapách měl Nikolajeva dvakrát doslova na lopatě. Dvakrát byl virtuálně v průběhu etapy před ním už o půl hodiny a dvakrát náskok prohospodařil při technických problémech, které se mu po tři skvěle odjeté Dakary tak zázračně vyhýbaly. V Chilecitu byl Villagra ve vedení o minutu, v San Juanu zase Nikolajev o sekundu! Projevila se síla ruského týmu, u Fiambaly i před San Juanem zachránila Nikolajeva promptní pomoc týmových kolegů (Sotnikov), kteří se obětovali a poskytli Nikolajevovi díly ze svého vozu. Rozhodla poslední velká etapa do Cordoby. Dlužno dodat, že u de Rooyů působil v roli gentlemanského zachránce hlavně Artur Ardavičus, který u Villagry zasahoval i v případě obyčejného defektu.

Předposlední den si vzal Villagra vedení zpět a už už se zdálo, že na posledních, spíše WRC kilometrech bude mít navrch. jenže tady byl osud k nosatým Ivecům nemilosrdný - prakticky ve stejný moment zastavil Villagrův vůz (zničená převodovka) i kamion van Genugtena, který ještě mohl dosáhnout na bronz (rozbitá servopumpa). bronz tak nakonec vzal Mardějev (ano, ten samý, který ve druhé etapě vyválel Kamaz na boku a mechanici ho přes noc spravili k nepoznání), Ardavičus bral brambory a hned za ním si pozici vybojoval Martin Macík po sérii problematických etap na argentinské straně. macík za sebou nechal nenápadného Teruhita Sugawaru, který to s lehkým Hinem v dunách umí náramně a jehož táta Jošimasa v 76 letech odstoupil z Dakaru teprve potřetí od roku 1983, kdy byl v Africe poprvé jako motocyklista...

Stříbro tak bral MAZ, který zúročil dlouholetou dřinu, jež nebyla nikdy korunována úspěchem v celkovém pořadí, přitom továrna na něj měla předpoklady už dávno: dobré auto poskládané ze špičkových komponent, skvělý pilot, vyrovnaný, soudržný a zkušený tým, jemuž chyběla vyrovnanost výsledků. Až letos....Mimochodem, i Vjazovič v Peru skončil na boku, a nebylo to věru hladké přistání.

A naši? Martin Macík odjel spolehlivé dvě třetiny soutěže, Argentina mu moc nevyšla, ale i v ní bojoval a nakonec dokázal ubránit i pátou příčku, která ostatně byla jeho cílem. Nadšení nakonec překonalo mírný smutek z technických problémů, které ho srazily dolů poté, co spolehlivě držel za sebou Ardavičuse, Vjazoviče i van Genugtena.

Pro Martina Kolomého měl Dakar už popáté za sebou stejný scénář: skvělé jednotlivé etapy protkané menšími či většími problémy a cíl konečně zabojovat na důstojných pozicích v celkovém pořadí, kam jezdec i jeho Tatra nesporně patří, opět nesplněn. Jako by nezničitelnou Tatru dokázal rozbít jen on - dvě výměny kompletního tělesa zadní nápravy vstoupí do dějin tatrováckého servisu na Dakaru. Respekt je však třeba mít ke Kolomého mimořádné bojovnosti a vůli, s jakou se dral ze všech šlamastyk i tam, kde by to jiní zabalili, jenže tohle jsme už zažili tolikrát...

Přitom umírněnějším projevem a šestými místy šlo na tak těžkém Dakaru brát i stříbro. Ale kdo ví, jestliže se letos dočkal MAZ, jehož výsledky byly na Dakaru po léta stejné jako ty Kolomého (tedy skvělé etapy, ale nevyrovnané výsledky srážely Vjazoviče v celkovém pořadí), třeba mu bude souzen hned ten příští, na kterém překoná báječné vystoupení z loňské Silk Way Rally (i ono ovšem nabralo podobný scénář).

Martin Šoltys naopak předvedl přesně to, co se od nováčka čeká: trpělivou jízdou pod otcovským vedením šumavského vousatého El Matadora Kaliny mohl ihned přičichnout k první desítce, nebýt další noční směny poté, co odešla spojka. Kdo je na Dakaru poprvé, musí jet s velkou pokorou, aby dojel co nejdál a vstřebal co nejvíce zkušeností...

Aleš Loprais - bohužel letos až příliš předvídatelné: skvělý začátek, rychlý pilot, velmi dobrý navigátor, skvěle vypadající auto, které se nad terénem krásně nese...a stopka po pár etapách. Ano, je to víc než na Silk Way Rally, ale pro fanoušky i Aleše samotného jde o velké zklamání. Sebereflexi nad tím, jak důsledně bylo pro takhle těžkou soutěž všechno připraveno, si tým musí udělat sám, pokud možno velmi důkladnou. I Královnu Queen 69 však čeká onen příslovečný kamioňácký rok zrání, během něho bude nutné testovat, vyvíjet, ověřovat. Jen tak dojde spojení výborného pilota s slibného vozu racionálního výsledkového naplnění.

Chlapců z Adrie mi bylo líto. Nominace do třídy rapid assistance dlouho zachraňovala jejich závod, ale takto těžké etapy byly nad jejich síly, a tak jim častokrát nezbývalo, než vzít cestu do cíle mimo průjezdní body. Nelze jim to vyčítat - cestu za snem spojili s Buggyrou až poté, co se Bonver Dakar Project rozhodl zůstat doma, a nakonec se ještě obětovali rytířským poskytnutím zadní nápravy. Přesto by jim to tak slušelo po boku Tomáše Vrátného na startu Africa Eco Race!

Mimochodem, lámu si hlavu nad tím, jak těžký a pestrý musel být tento jubilejní Dakar, vždyť kamiony po léta zaznamenávaly nejnižší odpadovost a letos jich ze 44 na startu vidělo cíl jen 19! A ano, 13.-19. místo bývalo v minulosti vyhrazeno širší špičce a týmovým dvojkám až trojkám. Letos tyto pozice zbyly pro posádky, které nějak dojely do cíle, byť s masivními penalizacemi. Tak obtížné to letos bylo...

Když byl všemu konec a ti, kdož se dočkali cíle, si připravili své spolupracující fotografy, aby jim pořídili to, kvůli čemu tu celou torturu všichni podstupovali, totiž fotografii u cílové rampy, zjistilo se, že - žádná rampa není! Pořadatelé ji vyhradili jen prvním třem v každé kategorii, aby se VIP hosté na tribuně nenudili a mohli jít včas domů. Tak povedený ročník, tak zdařilá oslava jubilea a takový lapsus a políček na samotný závěr vůči všem dokončivším, jež jsou každý v prvém slova smyslu vítězi! Poučí se A.S.O. vůbec? Když už všechno klapne, je opravdu nutné dát ostatním závodníkům najevo, že jsou mu ukradení?

Jiří Vintr

Fotky

Další články

Komentáře