Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Čtvrtek, 19. září 2019 (19:26) Pavel Jelínek

Callum Ilott: „Jak s tou katastrofou zacházet..?“

Callum Ilott 

Text a foto: Roman Klemm

Po strašné nehodě Anthoina Huberta s jeho týmovým kolegou Juanem Manuelem Correou ve Spa, cestoval český tým Sauber Junior by Charouz k dalšímu závodu do italské Monzy silně traumatizován a jen s jediným vozem pro Calluma Ilotta. Mladý Angličan sice v předcházejích třech letech patřil mezi pravidelné vítěze tříd F3 a GP3, v bývalém královském parku se ale nacházel pod obrovským tlakem - jak z psychického, tak i ze sportovního hlediska.

V pátek večer ovšem podal senzační výkon, díky kterému na čas zmizely chmury na Charouzovým týmem: Byl nejrychlejší kvalifikace a zajistil si tak pole-position pro závod!

Právě před tímto závodem odpověděl Romanovi Klemmovi na několik otázek o tom co bylo, co je a co snad bude...

RK: Koncem minulé sezony jsi měl za sebou čtyři roky v monopostech. Jezdil jsi za nejrenomovanější týmy jako Carlin, Van Amersfoort, Prema a ART. Pro letošek jsi se rozhodl nastoupit za relativně nový tým z Čech. Jaká byla Tvá motivace?

CI: Samozřejmě, že jsem pozoroval jejich výsledky minulý rok. A ty byly pro nováčky opravdu výborné. Bylo to před rokem právě tady v Monze, kdy jsme se spolu začali blíže bavit, no a po testu v Abů Dhabí bylo z mé strany všechno jasné. Líbilo se mi, jak pracují a oni byli očividně spokojeni s mým výkonem. Od té doby byla ruka v rukávě.

RK: Tým Antonína Charouze je sestaven z chlapců ze všech myslitelných evropských zemí. Jak klape vaše spolupráce a komunikace?

CI: Ne, to vůbec nebyla obtíž. Mám tu kolem sebe hned několik techniků, se kterými jsem již dříve pracoval u jiných týmů. Z toho pohledu nevidím problém.

 

RK: A spolupráce s týmovým kolegou Juanem Manuelem Correou?

CI: Z profesionelního hlediska naprosto optimální. A z lidského? Když se mě zeptáš, zda Juana vidím spíše jako kolegu, nebo jako přítele, tak ti jasně odpovím, že jako přítele – velkého kamaráda...

 

RK: Tvá kariéra je v jistém smyslu unikátní. Když jsi v 16 letech přestoupil z motokár do monopostů, tak jsi byl členem juniorského kádru Red Bullu, Dr. Marku tě pak ale „pustil“ a tvé služby si okamžitě zajistila Akademie Ferrari. Jaké rozdíly mají obě organizace?

CI: U Red Bullu je to jednoduché. Zaplatí ti někde kokpit a dál se o tebe vlastně nestarají. Pan Marko tak nějak z povzdálí pozoruje tvé výsledky a podle toho pak reaguje – někdy i dost překvapivě. U Ferrari na to jdou mnohem důkladněji. Najdou ti tým a zůstávají s tebou přes několik stále přítomných prostředníků ve spojení. Starají se i o náš mediální a fyzický výcvik.

RK: Již jako člen Akademie Ferrari jsi jednou ve Spielbergu vyhrál závod Formule 3. Hlavní cenu tam předával muž, který tě ve svém kádru již nechtěl – Dr. Marko. Pamatuješ?

CI: Jak by ne! To by „a very special moment“. Asi pro nás pro oba...

 

RK: Co byla zatím největší pozitiva Tvé sezony 2019?

CI: Na každý pád možnost testu Sauberu-F1 v květnu v Barceloně. To auto bylo tak rychlé a silné... Byl jsem trochu nervozní, rychle jsem se v něm ale zabydlel a myslím, že byl tým s mou prací spokojen. No a pak bych chtěl vyzvednout kvalifikace v Monaku a samozřejmě mou pole-position tady v Monze.

 

RK: Teď přijde možná trochu nepříjemná otázka. Jestli chceš, tak ji vynecháme... Co změnil víkend ve Spa-Francorchamps na tvém přístupu k tomuto sportu?

CI: Ne, ne, odpovím ti. To je zajímavá otázka... Myslím, že všichni co tu dnes jsme, máme podivné pocity. Když jsem sem ve čtvrtek přijel, tak jsem vlastně nevěděl, co tu chci. S nečím takovým, co se stalo v Belgii jsem se ještě nikdy nemusel vypořádat. Teprve teď asi realizujeme, co se nám všem může v případě případů stát.

Najednou ti hlavou létají myšlenky, které jsi dříve neměl. Ostatním jezdcům se daří podobně a nevíme, jak s tím zacházet. Mým hlavním dojmem je prázdnota. Zvláště u nás v týmu. Juan Manuel tu prostě chybí. Zanechal ohromné deprimující vakuum...

 

RK: Co bys letos udělal jinak, kdybys k tomu měl příležitost?

CI: Tenhle monopost Dallara-F2 je velmi obtížné auto a přiznám, že mi to dost trvalo, než jsem mu v mnohém ohledu přišel na kloub. Stále ještě objevuji tu a tam maličkosti, které mohu udělat lépe. Myslím tedy, že budu v další sezoně této třídy mnohem lepším jezdcem.

 

RK: Čímž bychom byli u otázky ohledně tvé bezprostřední budoucnosti.

CI: Jsem členem Akademie Ferrari a proto není v mých rukou, kde mne příští rok umístí. Na každý pád chci pokračovat ve Formuli 2, abych mohl uplatnit to, co jsem se letos naučil.

 

V neděli čekala na Calluma další hořká pilulka. Ve sprintu držel ještě v posledním kole pozici, která slibovala jeden z pohárů, když přebrzdil vůz a vyletěl do záchytné zóny. Pryč bylo nadšení z páteční pole-position a dílčí spokojenost se čtvrtým místem ze sobotního závodu. Najednou na něj zase všechno dolehlo. Smrt Anthoina Huberta, zdrcující zprávy o horšícím se stavu kamaráda Correiy a vlastní selhání v rozhodující okamžik...

Se slzami v očích mi před odjezdem z Monzy přesto upřímě řekl: „Jeli jsme všichni těsně pohromadě. Musel jsem prostě brzdit co nejpozději, abych si udržel šanci. Mé gumy ale byly v koncích, zůstaly stát a vůz se už nedal řídit...“

 

Další články

Komentáře