Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Pátek, 17. ledna 2020 (00:29) Pavel Jelínek

Boris Vaculík hlásí : Dakar píše silné příběhy a diky ochotě Martina Prokopa jedeme dál.

Dakar pise silné příběhy a tohle je jeden z nich - diky obrovské ochotě Martina Prokopa jedeme dal. Poskytl nám druhy motor a navíc nám přišli pomoct jeho mechanici. 

Bez pomoci MP Sport by pro nás byl Dakar pouze smutnou vzpomínkou. Ani nevím, jak vyjádřit své pocity. Diky moc vsem, více snad vecer v reportu. Keep fighting!!!


Dakar 2020 den osmý

Na 404 km rychlostky nám na rychle piste ve 170 kilometrove rychlosti zřejmě praskla vacka a zůstali jsme stát. Motor KO. Asi 60 km nás odtáhl přítel z autocrossu Mathias Behringer za kamcakem, dalších 140 km do bivaku francouzská posádka s toyotou. Vsem moc dekuji. Všichni se snažíme o nemožné - zkusit to do rana opravit. Keep fighting!!!

Video ZDE

 


Dakar 2020, den osmý a devátý - zmar, štěstí, zmar, štěstí....

Sedmá a osmá etapa je pro nás asi začarovaná. Už při našem prvním startu v jižní Americe to tak bylo, v sedmé etapě velké technické problémy, na začátku osmé rána a konec. Včera jsme jeli sedmou etapu z Rijádu do Wadi Al Dawasir. Musím říct, že se mi svým profilem moc líbila, mraky dun, mezi nimi rychlé upalovačky, prostě dobré. Až do km 404, kdy nám na dlouhé planině v rychlosti přes 170 km/h zakukalo v motoru.

Hned jsem věděl že je zle, motor se hned nezastavil, ale svým projevem a výkonem spíše připomínal čerpadlo na exkrementy a bylo jasné, že se moc daleko nedostaneme. 

Ujeli jsme ještě asi 10 kilometrů, než se odebral do věčných lovišť definitivně. Pocit zmaru je nepopsatelný, bylo jasné, že to je mechanická závada. Následoval ovšem těžko popsatelný sled událostí. Asi po 2 hodinách skoro beznaděje v pustině uprostřed ničeho přijel Mathias Behringer, zapřáhl nás za svůj závodní truck a dotáhl nás asi 60 km feshem na CP4 po trati k silnici. Vůbec nic jsme za ním neviděli, po minutě kabina plná prachu, okno nabalené zevnitř a my jak mlynáři. 

Alda nám dal o dni volna do pucu kombošky, hned jsme ale vypadali jako před deratizací našich pracovních oděvů ????. Už se stmívalo, do konce etapy zbývalo asi 80 km a dlouhé a vysoké duny, tudy by nás Mathias neprotáhl. Mysleli jsme že je to konec. Na cépéčku ovšem stála závodní toyota kluků z Francie Marco Piany, který jede rychlou asistenci svému pilotovi v SSV. Bez mrknutí oka nás zapřáhl a odtáhl do bivaku. Pokud by nás dotáhli místňáci, byli bychom automaticky out, ovšem mezi závodníky je pomoc povolená. Chybělo nám posledních 80 km etapy po trati kde bylo 7 waypointů, takže s penaltou jsme tím pádem zůstali v závodě. 

 

Klika na druhou. Jeli jsme bez serva a posilovače brzd, bo motor už přesčas makat nechtěl. Málokdy jsem se bál tak jako když jsme za ním po tměi vláli, jel s námi opravdu statečně, kilodvacet skoro celou dobu. A že to byla dálka, skoro 140 km. Fakt hustej adrenalin ????. V bivaku už na nás čekali naši kluci a věděl jsem, že udělají maximum pro to, abychom mohli pokračovat. Po identifikaci závady - 2 prasklé vahadla, vačka, utržený řetěz bylo jasné, že to tady dohromady nedáme. Bylo po deváté večer. 

Ovšem nastal další zvrat v příběhu - Martin Prokop nám nabídl svůj náhradní motor a poslal armádu svých mechaniků, abychom to do rána stihli přehodit a přeskládat. Nemusel, ale udělal obrovské gesto a nedá se popsat jak moc jsme mu všichni vděční. Auto bylo hotové o půl páté ráno, kluci jeli nonstop, sáhli si na dno a všem zainteresovaným v tomto příběhu moc děkuji, dokázali něco neuvěřitelného. Super!!!!

Po opravdu krátké noci jsme vyjeli do dnešní už osmé etapy unavení, ale šťastní že můžeme v našem snu pokračovat. Jel se loop z Wadi Al Dawasir zpět. Po stokilometrovém přejezdu jsme zastavili před startem a po otevření dveří jsem ucítil olej. Na lyžině pod autem půl centimetru převodového oleje, zase absolutní zmar. Praskl nám dash na chladiči převodového oleje a náhradní jsme s sebou neměli. 

Po konzultaci s naším šéfmechanikem Lukášem jsme zkusili odstavit chlazení všech diferenciálů a převodovky abychom olej neztráceli, nebo aspoň ne v takové míře, bo erzeta měla přes 470 km a to bychom nedali. Martin to zmákl na jedničku a odjížděli jsme ze startu úplně poslední, už to tam chtěli zabalit. Ztratili jsme provizorní opravou přes 20 minut, ale jeli jsme! Celou dobu jsme jezdili v prachu a najednou jsme byli v poušti úplně sami, byl to vážně zvláštní pocit. Vítr zafoukával stopy, olej smrděl fest a třásl jsem se jak ratlík aby se to nezastavilo. 

Při rychlostech nad 150 km/h se nestíhala chladit mezináprava, tak jsme museli výrazně zvolnit a šetřit Mazla aby nás dovezl do bivaku. Dun bylo zase hodně, je zajímavé jet zezadu vidět hromady odstavených aut. Technika i lidi jsou už unavení, je to maso. Martin opět bezchybně navigoval a etapu jsem si moc užil. Hlavně duny, přicházím jim na chuť čí dál víc:-). A nakonec ani 39. místo v cíli etapy kterou jsme jeli na půl plynu asni není ostuda.

Je zajímavé, jak se mění priority s přibývajícími dny. Odjeli jsme sem s určitými ambicemi na výsledek a i přes problémy s pneumatikami se drželi v první třicítce a náš výkon měl stoupající tendenci. Pak jsme dostali penaltu 10 hodin za dotažení kurtny na rezervě v neutralizaci, něco za neprojeté waypointy včera a samozřejmě 50 hodin za výměnu motoru. 

Obrovské přání nás všech po tom čím jsme si za poslední týden prošli je dojet do cíle a přejet rampu. A za sebe můžu slíbit, že pro to kvůli skvělým klukům které mám okolo sebe udělám maximum.


Keep fighting!!!
Boris Vaculík

Fotky

Další články

Komentáře