Řidičů kamionů ubývá. Náročná i dobrodružná profese přestává lákat mladé

Povolání řidiče dálkové dopravy se proměňuje, ale nové generace k němu mají čím dál dál.

Na první pohled může práce kamioňáka působit jako svobodné putování krajinou, kde člověka netrápí šéf ani kancelářská rutina. Realita je ale složitější. Každý den začíná podle směny a trasy, mnohdy už ve čtyři ráno, a rozhodně nekončí po osmi hodinách. Všechno začíná bezpečnostní kontrolou: světla, pneumatiky, brzdy, kapaliny. Bez toho se nevyjíždí.

V dnešní době navíc nestačí jen dobře řídit. Digitální technologie sledují každou minutu za volantem, každou přestávku i každý litr spotřebovaného paliva. GPS určuje trasu, dispečer počítá čas příjezdu. „Hodnotí se nejen rychlost, ale i styl jízdy. Kdo šlape na plyn jako smyslů zbavený, nemá šanci. Spotřeba je taky klíčová,“ říká Radek, zkušený řidič firmy CONTI-RSC.

Za den najedou řidiči stovky kilometrů, každé čtyři a půl hodiny je nutná přestávka. A ta bývá často jediným momentem, kdy si člověk protáhne nohy nebo se v klidu nají. Města jsou pak zvláštní výzvou. Přejet z dálnice do centra znamená manévrování na centimetry, mezi značkami, obrubníky a zaparkovanými auty. „Tam musíš být stoprocentně ve střehu, ale je to paradoxně osvěžující. Nedovolí ti to usnout,“ dodává Radek.

Ani příjezd do cíle neznamená konec směny. Často je nutné dohlédnout na vykládku, domluvit se s personálem, ověřit dokumenty. V zahraničí k tomu přibývá jazyková bariéra a papírování. Zkušený řidič tak není jen šofér, ale i koordinátor, vyjednavač a občas i mechanik.

Závěr dne často patří zoufalému hledání volného parkovacího místa. Kvalitních odpočívek není dost a ty lepší bývají plné už odpoledne. Když se ale místo najde, přichází čas na odpočinek v kabině. Ta už dnes připomíná spíš malý byt – nechybí lůžko, lednice, vařič, někdy televize nebo mikrovlnka. Mezi řidiči se sdílí tipy na trasy, ale večery bývají často osamělé.

A právě tohle mladé lidi příliš neláká. Získání oprávnění něco stojí, práce je náročná, a přestože platy nejsou špatné – průměrně přes 46 tisíc korun měsíčně – nástupní věk a pracovní podmínky mladou generaci spíš odrazují. Podle statistik je méně než sedm procent řidičů mladších pětadvaceti let. Třetina všech profíků je naopak starší pětapadesáti a do roku 2029 jich podle odhadů odejdou do důchodu miliony.

Firmy se snaží situaci zvrátit. Nabízejí náborové bonusy, školení, vybavení kabin i lepší jednání. „Chceme, aby naši řidiči pracovali nejen kvůli výplatě, ale i kvůli tomu, jak se k nim chováme,“ říká Ondřej Stöhr z CONTI-RSC. Jenže řešení musí přijít i odjinud. Odborníci doporučují snížit věkový limit pro vstup do profese, zapojit střední školy a hlavně investovat do infrastruktury – bezpečných parkovišť, zázemí, hygieny. Jinak čeká evropskou silniční dopravu brzy vážný problém.

Foto: CONTI-RSC a Newspress