Rozhovor s legendou: V autokrosu se prodávají zlaté české ručičky, říká Bohumil Křesťan

Autokrosová historie, současnost i budoucnost, české tratě, ale také elektromobilita v motorsportu nebo F1. To je jen pár z mnoha témat, na které přišla řeč ve velkém rozhovoru s Bohumilem Křesťanem – autokrosovým mistrem Evropy z roku 1987.

Potkáváme se v Poříčí nad Sázavou. Jezdci místní závod každoročně chválí kvůli skvěle připravené trati a organizaci. Vidíte to stejně?

Každopádně. Radek Jordák jezdí autokros už léta a ví, jak trať připravit. Tady je to vždy skvělé.

Máte na tuto trať nějaké vzpomínky ještě z dob, kdy jste tu závodil vy sám?

Přiznám se, že už nevím, jaké jsem tu zajel výsledky. Pamatuji si ale, že když jsem tu jel poprvé s Tatrou, tak jsem skončil v první zatáčce na boudě za svodidly. Vždy se mi ale ta trať líbila. Měl jsem rád tratě takzvaně na srdíčko, kde to můžete rozjet a něco vymyslet. V Poříčí se to nabízí.

Zmínil jste šestiválcovou Tatru. S tou jste se v roce 1987 stal mistrem Evropy. Předpokládám, že toto auto je vaše srdcovka?

Dá se říct, že ano. Vyhrál jsem titul i v osmdesátém osmém, tam mi to ale sebrali u zeleného stolu. Původně jsem obhájil a za mnou skončil na druhém místě Ital Susan. Italové ale potom vtipně anulovali svůj závod, kde jsem bral více bodů než on. Susan tak nakonec vyhrál asi o pět bodů.

Byla to taková divná doba. Chtěli jsme podat protest. Na Svazarmu řekli, že jestli si to zaplatíme, tak ať si ho podáme, ale že to stejně nezruší. V té době jet do Paříže na komisi řešit protest bylo skoro nemyslitelné. Než bychom vyřídili formality jako vízum, takzvaný příslib a všelijaká další povolení, tak by bylo po komisi. Tak jsme do toho nešli.

Dá se dnes stále na váš závoďák z roku 1987 někde podívat? Víte, kde mu je konec?

Auto s tehdejším motorem má můj kamarád ve vedlejší vesnici. Vím, kde skončil vrtulník (buggy s motorem z vrtulníku – pozn. red.), ten je v jednom soukromém muzeu v Maďarsku. Toyota byla na Slovensku. Tatra byla srdcovka, ale mrzí mě, že nevím, jak skončilo poslední auto - Ford Turbo s pneumaticky řazenou převodovkou, v podstatě sekvence. Auto neskutečně startovalo, jako všechna naše auta, neměli jsme ale doladěný vzduch. Odpadl jsem tenkrát jedenáctkrát z prvního místa a vyhrál jsem jediný závod v Nové Pace.

Pokud bych já osobně měl jmenovat jednu motoristickou disciplínu, ve které je Česko opravdovou velmocí, jmenoval bych právě autokros. Naši jezdci se tu pravidelně ucházejí o nejvyšší příčky v závodech mistrovství Evropy všech kategorií a v nejvyšší kategorii jsme od roku 1977 získali už 14 titulů. Vidíte to stejně?

Je to tím, že autokros je specifická disciplína. V minulosti jsme byli velmocí díky tomu, že jsme měli na tehdejší dobu výborné podvozky. To bylo už v dobách, kdy dominoval Willi Rösel. Z mého pohledu se tu prodává naše česká nátura a to, že jsme technicky zdatný národ. Umíme si tak perfektně připravit auta. O autokrosu se totiž nedá říct, že by to byl sport na profesionální úrovni jako třeba rallye a další šampionáty, kde se jezdí i mistrovství světa. Tady si ti kluci dělají auta v podstatě sami, to v rallye není možné.

Ale i v autokrosu se prosazují výrobci. Z našich například Alfa Racing, Marat Engineering, Jarda Hošek a jeho Hoškovky. V kartech RSK Trade.  My si umíme sami postavit špičková auta a to je podle mě ten hlavní fenomén autokrosu.

Technická zdatnost je v autokrosu velmi důležitá dodnes. Řekl byste přesto, že se tato disciplína od dob, kdy jste závodil vy, nějakým způsobem změnila?

Určitě se jezdí s vyššími výkony motoru. Běžné jsou sekvenční převodovky. Podvozky se změnily hlavně se zpřísňujícími předpisy. Největší změny doznalo pérování a tím variabilita nastavení podvozku. Udržet auto na zemi je alfa a omega autokrosu. Auto ve vzduchu nejede. To je dnes úplně někde jinde než v dobách, kdy jsem jezdil já. To jsou podle mě hlavní rozdíly. Technika šla nahoru.

My Češi jsme v osmdesátých letech přišli s úplně jinou koncepcí aut než měl třeba Willi Rösel a zápaďáci. Tenkrát se to tak dělilo – východ a západ. Hlavní důraz jsme kladli na váhu a jízdní vlastnosti. Vyráběli jsme nápravy, převodovky, diferenciály. Nic z vrakoviště. Rösel vyhrál sedm titulů. Jakmile ale přišla naše éra, tak už nevyhrál žádný.

Kdybyste měl vybrat jednoho jezdce, tak koho byste označil za nejlepšího autokrosaře současnosti?

To je těžké. Záleží také na jaké trati. Někomu sedí typické placky ve Francii nebo Itálii, někomu zase Poříčí nebo Nová Paka. Je to dost specifické. Z našich jezdců do první pětky podle mě určitě patří Petr Nikodém a Zdeněk Antony. Občas se tam dostane Radek Jordák nebo David Horák. Rychlý je také Jakub Kubíček, ale ten jezdí pouze domácí mistrovství, což si myslím, že je škoda. Jsou tu i další kluci, kteří jsou v těsném závěsu za nimi, těm už ale třeba nějakých pět, deset procent chybí.

A zvládnete vybrat jednoho soupeře, který vám dal nejvíce zabrat během vaší aktivní kariéry?

To nejde takto říct. Z našich to byli všichni v reprezentaci - Karel Havel, Jarda Hošek, Jirka Bartoš. Dobří byli Italové a Francouzi, Němci a tehdy i Rakušané nebo třeba Johnny Hakvoort. Byli dobří hlavně na svých tratích. My měli ze začátku postavená auta na české tratě a na jejich plackách jsme se dost trápili.

Vaše kariéra ale nebyla složená jenom z autokrosu. Závodil jste i v rallyekrosu a také v ME tahačů.

Jel jsem kamiony s Liazem v týmu Franty Vojtíška. Nevím jak je to dnes, ale tenkrát jsme měli pneumatické brzdy a měl jsem dost problém si na to zvyknout.  Na Nürburgringu jsem vyhrál B-finále. Větší úspěch tam nebyl. To samé v rallyekrosu. Jezdil jsem asi do první pětky, ale pak už to bylo tak časově náročné, že jsem s tím vším skončil.

Řekl bych, že přechod z autokrosu do mistrovství Evropy tahačů pro vás musel být něco jako přechod do úplně jiného světa. Mohl jste si zazávodit na legendárních tratích.

Samozřejmě. Podíval jsem se na tehdejší tratě F1. Samozřejmě byl potřeba také jiný styl jízdy. Tahač vážil přes pět tun, takže se s ním nedalo jet jako s buginou, i když kolikrát po mně zbylo vedle trati pěkné oraniště. Pro mě to ale bylo takové hezké pokračování kariéry. Člověk vylezl z auta a byl krásně čistý. Ne jako v autokrosu. Ten je pro trochu tvrdší chlapy.

Beztak vás ale ze všeho nejvíce bavil autokros.

Přesně tak.

Autokrosových závodů se nadále účastníte jako divák, ale co třeba ME tahačů nebo mistrovství světa či Evropy v rallyekrosu? Sledujete stále i tyto závody?

Určitě. Přiznám se ale, že rallyekros už asi poslední dva roky nesleduji, jen české jezdce. Když v mistrovství světa přešli na elektrická auta, tak se z toho podle mě stala nezajímavá záležitost (letos MS v rallyekrosu zaniklo – pozn. red.). Myslím si, že to tím zabili. Divák musí cítit vůni benzínu a o jezdcích ani nemluvě. Kdyby tam nejezdila jména jako Kristoffersson nebo Hansen, tak by možná na ty závody už nikdo ani nechodil. Doufám, že nikoho nenapadne přijít s elektrikou do autokrosu (směje se – pozn. red.).

A je to podle vás pravděpodobné?

Dneska je možné vše. Někomu hrkne v kouli a je to.  Autokros má jednu obrovskou výhodu. V rallyekrosu se hodně prezentují značky, divák tam vidí podobná auta jako na silnici a to je pro výrobce zajímavé. To v autokrosu není. Jasně, kdysi jsem závodil s motorem Toyota, ale na autě jsem měl maximálně nálepku. Jinak to auto Toyotu ničím nepřipomínalo.

Tady se žádné automobilky neangažují. Vlastně to tak nějak patří k DNA celého autokrosu. Z pohledu vývoje tu máte více méně volné ruce. Maximálně máte omezení čtyři litry na motor, jinak si ho ale můžete udělat, samozřejmě při dodržení bezpečnostních předpisů, jak chcete. To je podle mě obrovská výhoda.

S autokrosem jste skončil už v 31 letech. V současnosti na závody pravidelně jezdíte s Jaroslavem Hoškem, který je stále aktivní, přestože už oslavil 80. narozeniny. Nemáte proto občas chuť si také znovu zazávodit?

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem skončil, byl problém s okem. Způsobil jsem si ho při cvičení před sezonou. Bylo to docela zásadní zranění. Musel jsem používat kapky a ukázalo se, že v tom prachu a všem dalším to už prostě dál nejde. Jsem tu ale rád. A Jarda je takový správný úkaz toho, že sport se dá dělat bez ohledu na věk. Myslím si, že spousta mladých kluků by si z něj mohla vzít příklad. A je jedno, jaký dělají sport.

V současnosti jsou součástí mistrovství Evropy dvě české tratě – Nová Paka a Přerov. Mezi jezdci už jsem ale zaslechl i názor, že například takové Poříčí nad Sázavou by z pohledu kvality organizace a přípravy trati také klidně mohlo patřit do mistrovství Evropy. Kdybyste o kalendáři rozhodoval vy, vyměnil byste Poříčí za Přerov nebo Novou Paku?

Těžké rozhodnutí. Ještě že ho nemusím dělat (směje se – pozn. red.). Ale klidně bych to střídal. Kluci z Poříčí by si to určitě zasloužili. Podle mě je přesně toto budoucnost autokrosových tratí. Třeba takový Nyirád v Maďarsku je sice placka a má velký skok a velkou tribunu, na kterou se vejde tři tisíce lidí, v Poříčí je ale to samé. Je to tak i v Pace. To jsou dva krásné závody, kde si divák sedne, za zády má stánek s občerstvením a pivem a vidí 90 % tratě. To je to nejlepší, co může nastat.

Já mám hrozně rád rallye. Hrozně rád sleduji onboardy z auta, ti jezdci jsou neskuteční střelci. Já bych třeba v lese nedokázal tak letět. Byl jsem se samozřejmě na rallye podívat, ale když to vezmu pouze z pohledu diváka, tak autokros nabídne víc. Auto vidíte třeba jen dvě zatáčky. Pak musíte sednout do auta a jet jinam, kde vidíte další dvě nebo tři zatáčky. Samozřejmě jsou ale stále populárnější erzety na malém prostoru, kde si diváci přijdou na své.

Je to můj subjektivní názor a každá disciplína si najde svého diváka, ale já jsem trochu postižený autokrosem (směje se – pozn. red.). Na autokrosu si člověk sedne, je tu celý den a vidí celou trať a asi 40 startů, kde se jezdci strkají. Máme krásné tratě. Třeba i Humpolec nebo Sedlčany. Podle mě bychom v Česku našli pět nebo šest tratí, které jsou na úrovni mistrovství Evropy.

Několikrát jsem se setkal i s názorem, že je autokros nejbezpečnějším motorsportem. Co si o tom myslíte vy?

Ta auta jsou bezpečná. Jasně, občas se může stát, že si člověk třeba zlomí prst o volant. Když nebyly povinné sítě, tak byl problém s rukama. Ale za celou dobu, co jsem závodil, si nevzpomínám na nějaké vážnější zranění. Jasně, může to být občas nebezpečné, nehrajeme šachy, ale obecně je to velmi bezpečná disciplína.

Nakousli jsme tu nejrůznější disciplíny, tak na závěr přidám ještě jednu. Jak vás jako autokrosaře baví závody F1?

Letos jsem pořádně neviděl ani jeden závod a ani mě to moc nebaví. Chvíli jsem se koukal na Spa-Francorchamps. Nádherná trať a nejkrásnější zatáčka ve F1 Eau-Rouge. V F1 se řeší každé malé šťouchnutí, je to strašně svázané a jezdecké umění a ochota pilota riskovat se upozaďuje. Ale o tom je přece motorsport - umět zariskovat, postavit lepší a výkonnější stroj.

Každý závodní incident se řeší protestem a rozhodují o tom lidé, kteří nikdy nejezdili, ale mají to dobře načtené. A bohužel se nám ten nešvar začal šířit i v autokrosu. My to nikdy takto neměli. Byl jste v první zatáčce? Tak je to vaše. A hlavně, ten druhý to musel respektovat a věděl, že s žádným protestem neuspěje. Dnes tam jste první a druhému musíte nechat prostor. Má to závodní logiku? Nemá. Dnes ti kluci pořád jenom chodí na věž.

Foto: Iveta Tomanová/Toman Foto, Johann Newetschny, Bohumil Křesťan via Facebook, Racing Expo